Lidi, které svým psaním "naštval", by Benjamin Kuras už nespočítal

Sarkastický spisovatel, ostrý kritik „malých českých poměrů" - tak se často mluví o publicistovi Benjaminu Kurasovi. Dalšímu z řady posrpnových exulantů věnujeme dnešní rubriku Češi v zahraničí. I tentokrát ji připravila Milena Štráfeldová:

Benjamin Kuras

"Vzdávat se odpovědnosti je populární český sport a většina Čechů prochází životem s tím, že viní téměř všechny kolem sebe za téměř všechny ze svých neúspěchů a za každou ze svých katastrof, osobních i národních. Když nemohou ukázat prstem na nikoho konkrétního, viní počasí, vládu, stranu, mezinárodní politiku a samozřejmě dějinné události nebo dokonce dějinnou nevyhnutelnost, za jejíž oběti se pokládají, aniž by to mohli ovlivnit."

Právě takto píše o „české povaze" Benjamin Kuras ve své knize Češi na vlásku. Její úryvky odvysílat Český rozhlas koncem 90. let. Těch knih Kuras publikoval zatím jednadvacet. Zabývá se v nich politikou i náboženstvím, jídlem i sexem. Těmi dosud posledními jsou Evropa snů a skutečnosti a Klestění zarostlého chodníčku. I tady je vidět rozptyl jeho zájmu. V Evropě se zabývá otázkou, zda politická korektnost, formální ochrana lidských práv a módní multikulturalismus nezavádějí Evropu do slepé uličky, a Klestění zarostlého chodníčku je zase o hudebním skladateli Leoši Janáčkovi. Jak řekl pro Český rozhlas, osobnosti, které se stavěly proti většinovému názoru, ho vždycky inspirovaly:

"Mne fascinují historické postavy, které se nějakým způsobem musí rvát, buď s většinou, nebo s převládajícím dogmatem. Giordano Bruno se rval s vládnoucí inkvizicí, rabi Löw se rval s průměrnou bigotností pražských Židů, kteří ho dlouho nechtěli zvolit vrchním rabínem, protože byl na ně moc chytrý. Komenský se taky rval s katolickou církví a se vším možný, s osudem, a Janáček se rval se zavedenou hudební strukturou, kterou pro něj ad absurdum dohnal Wagner."

Rabi Löw je ústřední postava Kurasovy knihy Nebýt Golema, o Janu Amosi Komenském napsal Slepování střepů a Giordanu Brunovi věnoval rozhlasovou hru Popeleční středa. Před několika týdny ji v premiéře uvedl Český rozhlas 3 - Vltava a vy si teď můžete poslechnout krátkou ukázku:

Poslech v RealAudio

Za takového „štváče" se může považovat i sám Kuras. Drží se citátu Kingsleyho Amise: Kdo nedovede svým psaním nikoho naštvat, ten by neměl psát. Přiznává, že sám by lidi, které "naštval", už nespočítal.

Zlínský rodák a absolvent češtiny a angličtiny na olomoucké univerzitě odešel do exilu ve Velké Británii po srpnu 1968, ve svých čtyřiadvaceti letech:

"Bylo to jako nacházení nového domova ve chvíli, kdy starý domov přestal fungovat. Celý život v Anglii jsem bral jako dobrodružné dobývání. Nešel jsem po úspěchu, ale spíš po tom dobrodružství,"

vzpomíná dnes na svůj exil. V Británii překládal, publikoval v novinách, psal rozhlasové a divadelní hry. Ty byly uvedeny v Rakousku, Německu, Itálii i v Izraeli. A také pracoval v českém vysílání BBC. Právě díky BBC prý za dlouhých dvacet letech emigrace češtinu rozhodně neztratil:

"Naopak, mně se tam čeština zlepšila. Díky těm starším pánům, kteří si ji udržovali dobrou, klasickou, jasnou a srozumitelnou. Narozdíl od té naší tehdejší komunistické češtiny. My jsme měli pořád všechno s pasivech, podmět nebyl jasný, protože všichni jsme měli strach. To dneska mimochodem čeština dělá znovu, špatně. Chybnými překlady z angličtiny, že je něco podepsáno... První věc si vzpomínám: přeložil jsem, že smlouva byla podepsána prezidentem Reaganem, nebo kdo tehdy byl prezidentem. A pan doktor Linhart, starý rozhlasák, mne okamžitě sjel a řekl: vážený pane, smlouva byla podepsána perem..."

Do Česka se Benjamin Kuras vracel postupně, ostatně jako většina exulantů:

Benjamin Kuras, foto: čTK

"Daňový domicil mám pořád v Británii. Částečně proto, že mám pořád pár let do penze, ale částečně i proto, že se tu ještě necítím doma. Vlastně to ani není, jako bych se vracel domů, je to spíš jako bych znovu emigroval do cizí země, jejíž jazyk čirou náhodou znám, ale ne úplně stejně, jak se tu mluví."

"Čecha chlácholí vědomí, že se nemohl stát úspěšným spisovatelem nebo dokončit po večerech dálkové studium, protože co se narodily děti, nebylo doma kde sednout a zapřemýšlet, tím méně něco napsat. Konejší ho vědomí, že ti, kdo v posledních svobodných volbách v roce 1946 dali komunistům 40 procent hlasů, a paralyzované demokratické strany, které nezabránily kompletnímu komunistickému převratu dva roky nato, jsou osobně zodpovědní za každou mizérii, kterou utrpěl. Včetně toho, že nikdy nenašel dost dobrý důvod a podnět k tomu, aby se naučil anglicky." /úryvek z knihy Češi na vlásku/

"Já jsem nikdy nepočítal, že se sem vrátím. Nás to v roce 1989 zaskočilo a jednu dobu jsme nevěděli, co s tím. Bylo to matoucí. Hodně matoucí. Když jsme odcházeli, tak jsme rozuměli 60. létům, co se stalo, jaký byl v dětství komunismus, pak přišli Rusové... Ale my jsme neměli tušení, co se stalo s českou mentalitou během těch dvaceti Husákových let. Já už jsem se to naučil trošku chápat, protože se tu už delší dobu pohybuji a snažím se tomu rozumět. Vím ale, že emigranti, kteří sem přijedou třeba jenom na dva týdny nebo měsíc v roce, se v tom pořád nedokážou orientovat. A pořád dělí na: my emigranti a vy domácí. Ale to už jsem nějak přežil. Mně to je jedno, kdo je emigrant, protože nikdo v podstatě už dnes není v exilu. Každý se může vrátit, nikdo už není politický uprchlík, a pak už se jenom rozhoduje, jestli patří sem nebo tam. Anebo je mu jedno, kam patří, a dělá, co umí, tam, kde se to po něm chce."