Logo jsme změnili za pozitivnější a srozumitelné. O změně názvu ale neuvažujeme, říká šéf Člověka v tísni Pánek

Už více než 30 let poskytuje společnost Člověk v tísni stovkám tisíc lidí humanitární a rozvojovou pomoc a podporuje snahy o demokratizaci a dodržování lidských práv ve světě. Její současná podoba, ale i název vznikaly postupně. První projekty její zakladatelé realizovali v roce 1992 jako Nadace Lidových novin. Název Člověk v tísni přišel až o pár let později – v březnu 1994.

„První dva roky jsme sídlili pod křídly Lidových novin. jejich tehdejší zpravodaj pro bývalý Sovětský svaz, novinář Jaromír Štětina, objížděl řadu lokálních konfliktů, které se objevily po konci komunismu jako houby po dešti. My oba jsme se znali, trochu jsme spolu cestovali, věděl, že jsem s kamarády organizoval pomoc Arménii po zemětřesení už v roce 1988. Z Moskvy mě pak vyzval, abychom společně začali organizovat humanitární pomoc,“

„Lidové noviny nám k tomu daly kancelář a poskytly prostor komunikovat o tom, co chceme dělat, jak požádat o peníze veřejnost,“ vzpomíná zakladatel a šéf společnosti Šimon Pánek na začátky, kdy v roce 1992 vyhlásili novinářsko-humanitární sbírku SOS Náhorní Karabach, nebo zorganizovali první dodávky pomoci do zemí bývalé Jugoslávie.

Šimon Pánek - Ředitel a předseda správní rady|Foto: Člověk v tísni

V roce 1993 nadace zahájila největší humanitární operaci z postkomunistických zemí na pomoc obyvatelům Bosny a Hercegoviny. Následující rok se stala oficiálním partnerem UNICEF pro pomoc v bývalé Jugoslávii a z Nadace Lidových novin vznikla Nadace Člověk v tísni při České televizi.

„Spojení s Českou televizí vzniklo na základě obrovsky úspěšné kampaně SOS Sarajevo. Tam se ukázalo, že síla veřejnoprávní televize je daleko větší než Lidových novin. Lidé stáli díky kampani v televizi fronty na poštách, aby mohli přispět na pomoc Sarajevu. Přivedl nás tehdy k tomu i příklad rakouské státní televize ORF, která byla spoluorganizátorem velké kampaně „Nachbar in Not“ (česky soused/bližní v nouzi). Šlo o pomoc bývalé Jugoslávii. Byla to velká inspirace a ovlivnila i naše jméno. „Nachbar in Not“ nebo Člověk v tísni nejsou tak daleko od sebe,“ vysvětluje Pánek.

Člověk v tísni - Podpora Ukrajiny: Dva roky od invaze

Logo bylo nepochopitelné

I když společnost Člověk v tísni před dvěma lety změnila své logo, protože to původní podle ní asociovalo ohrožení, za značku, která působí příznivěji a je univerzálně srozumitelná, o změně názvu zatím podle Pánka neuvažuje.

Původní a nové logo Člověka v tísni|Foto: Člověk v tísni

„Přinejmenším já a nejbližší vedení ne. Nejsme jediní - organizací, které vyjadřují nějakou starost, je hodně. A kdyby se měly všechny přejmenovat …. U loga to bylo jiné. Bylo poměrně složité, bylo postaveno na kresbě France Kafky, která něco říkala pražským intelektuálům, ale v Africe, Asii a jinde byla úplně nepochopitelná. Z loga skutečně vyzařovala nějaká tíseň nebo nějaké ohrožení té postavičky Kafky, kterou on jako člověka v tísni nakreslil, když ilustroval svoje knihy.“

„Jméno ale zatím měnit nezvažujeme. Třeba česká Škodovka se také jmenuje od slova škoda a neznamená to, že by byla horší. A natolik se mi jméno Člověk v tísni nezdá negativní, abychom ho museli měnit. Ale nic není navždy,“ konstatuje Pánek.

Člověk v tísni v Ukrajině|Foto: Petr Štefan, Člověk v tísni

Název Člověk v tísni je navíc už podle něj na mnoha místech známý, je celosvětově známou značkou. Původně přitom plány zakladatelů tak ambiciózní nebyly.

„My jsme neplánovali vůbec nic. Byli jsme skupina dobrovolníků. První dva roky to bylo v podstatě bez platů. Občas jsme dostali 100 marek, když jsme jeli někam na Balkán, abychom měli na jídlo. Jinak jsme se snažili peníze si vydělat jinde ataké jsme studovali. Byl to prostě úplně typický příklad vzniku občanské společnosti.“

Šimon Pánek|Foto: Freddy Valverde, Radio Prague International

„Takže žádné plány jsme neměli. Já jsem tehdy končil přírodovědeckou fakultu. Pořád jsem si myslel, že budu vědec, možná novinář. Začal jsem vozit věci z Nepálu a z Indie do Československa a prodávat je. Možností byla spousta. Jenže po lidech v Karabachu přišli lidé z Balkánu, studenti. Pak u nás zaklepali mladí lidé z Běloruska, které vyházeli z univerzit a zmlátili za to, že demonstrovali za svobodné volby. Pak dokonce přijeli Kubánci a objevovali se další a další a bylo těžké říct ne,“ vzpomíná Šimon Pánek.

Během třiceti let své existence se Člověk v tísni stal jednou z největších neziskových organizací ve střední Evropě. Kromě humanitární, rozvojové nebo sociální pomoci a podpoře lidských práv se věnuje oblasti vzdělávání, pomáhá lidem žijícím v sociálním vyloučení a také organizuje Mezinárodní festival filmů o lidských právech Jeden svět.