Lustig: Všechno, co dělám, je cesta do Prahy oklikou
V předešlé kulturní rubrice jsme připomněli osobnost spisovatele, publicisty a scénáristy Arnošta Lustiga, který se nedávno dožil osmdesátky, a přiblížili jsme jeho osudy za 2. světové války. Právě ze svých zkušeností z židovského ghetta v Terezíně a z pobytu v koncentračním táboře v Osvětimi čerpá Lustig dodnes látku ke svým prózám. Tentokrát se budeme věnovat období po 2. světové válce. Rubriku připravila Milena Štráfeldová
"V Praze mne ten můj kamarád poslal za známými, k nimž si dali peníze a věci, abych nějaké peníze vyzvedl. Oni to ale byli kolaboranti, čeští fašisti, kteří najednou ve mně našli poslední šanci udělat si alibi. Tak mi dali spoustu peněz a šaty, pamatuji si, že mi dali chleba se sádlem. A poslali mne za svým bratrem. To byla válka v Praze."
Do konce války pak Arnošta Lustiga i jeho kamaráda skrývali kolaboranti v prádelně. Devatenáctiletí kluci, kteří za sebou měli tři roky věznění, si přitom užívali svobody:
"Praha byla nádherná, vůbec nerozbitá. Lidi jezdili v elektrice a měli třeba dresy Slávie, s tou hvězdou, rudé a bílé. My jsme nevěřili svým očím, že to existuje. Češi už se nebáli, ale pořád byla válka. A my jsme chodili do kina, každý den do kina."
"A najednou byl mír a ten mír se mi spojil s Rusy. Protože já jsem viděl jiné Rusy, se kterými zacházeli Němci jako se Židy. Mně pomohlo, že jsem byl v revoluci, protože, když jsem viděl ty Němce, že vypadají jako Židi, stejně zbědovaní, nebo zbědovaní Rusové, to byla najednou taková lekce o člověku. Člověk v nouzi, pod tlakem, zbědovaný, každý vypadá stejně."
Po válce se Arnošt Lustig mohl pustit do studií, navíc se mu z koncentračního tábora v Mauthausenu vrátily i matka se sestrou. V roce 1947 ho redakce Lidových novin poslala do Izraele jako zpravodaje v izraelsko-arabském konfliktu. Seznámil se tu s dalším budoucím spisovatelem s židovskými kořeny, Ludvíkem Aškenázym:
"V Izraeli nám bylo velice dobře, protože národ bezbranných se najednou bránil. Židi měli problém, že dva tisíce let věřili v sílu slova, a to je přivedlo jenom na hranice. My jsme naráželi ve světě jenom na vrahy, kteří nás zabíjeli, ale bránili jsme se slovem. Nikomu to nebylo moc platné. A najednou jsme byli v zemi, kde bylo 650 000 našich lidí. Žili jsme takovou radostnou dobu, kdy Izrael bojoval, a to českými zbraněmi. Takže když jsi řekl, že jsi z Prahy, tak ti každý vyšel vstříc, protože viděl české pušky, česká děla, česká letadla, Messerschmidty."
Na základě zkušeností z Izraele napsal Arnošt Lustig například román Miláček.
"A pak ta válka skončila, já jsem tam byl ještě dvakrát. Ludvíček trval na tom, že on je ta hvězda a já budu jeho hvězdička, tak mne vzal do rozhlasu. A učil mne, on opravdu byl můj učitel. Mňačko byl můj učitel v Izraeli a to byli dobří učitelé. Tady v rozhlase byli ohromní lidé, jako František Feigl. A pak tady byla spousta lidí, které později po osmačtyřicátém vyhodili pro buržoazní původ. Já prožil rok 1948 v Izraeli, takže jsem tady nezažil ty největší bouře, kdy vyhazovali každého chytřejšího nad pětadvacet let."
To, čemu Arnošt Lustig utekl v roce 1948, ho však dostihlo o dvacet let později - v srpnu roku 1968. V té době byl s dalšími novináři v Benátkách:
"Ráno 22. srpna přišel do našeho pokoje kluk a s úsměvem říkal: v Praze jsou Rusové. My jsme mysleli, že si dělá legraci, on si ale legraci nedělal. A taky nás humor přešel, protože v tom okamžiku se úplně zvrátil náš život."
Následovala cesta do exilu. Nejprve na pozvání izraelského ministerského předsedy do Izraele, kde žil s rodinou krátce v kibucu, později pracoval jako scénárista v Jugoslávii. V roce 1970 se usadil ve Spojených státech, přednášel na univerzitě, psal knihy a scénáře, publikoval články. Po roce 1989 se stále častěji vracel do Česka, dnes žije převážně v Praze. Je autorem téměř čtyř desítek knih.
"A tak to je můj život v emigraci. Nebylo to špatné, nebylo to taky moc dobré. Člověk hodně ztratí, ale hodně se naučí. Je to taková rovnováha. Emigrace člověku připomene, že musí umět začínat pořád znova, jinak neobstojí. Protože to je náš život."
