Madeleine Albrightová debatovala v Praze se studenty o české zahraniční politice
Jedním z hostů konference k 20. výročí listopadových událostí, kterou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze minulou sobotu uspořádalo Forum 2000, byla i bývalá ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová. Jedna z nejvýznamnějších světových političek se při každé příležitosti hlásí ke svým českým kořenům. Z jejího vystoupení pro dnešní rubriku Češi v zahraničí vybírala Milena Štráfeldová:
/Urban/ "Ten, kdo neví, kdo je naším hostem, tu nemá co dělat. /smích/ Madeleine Albright."
/Albrightová/ "Moc mne těší, že jsem tady, ale musím říct, že někdy lidi nevědí, kdo jsem. Není to dlouho, jela jsem z Číny přes Chicago a odstrojovala jsem se tam pro všechny ty bezpečnostní kontroly. Dala jsem všechny ty své lahvičky před sebe a paní přede mnou řekla: kde jste koupila všechny tyhle lahvičky? Ty moje dobře nefungují. Pak jsem šla skrz ten rám a člověk z ostrahy se na mne podíval a řekl: pane bože, to jste vy?! - Já jsem z Bosny a každý v Bosně ví, kdo jste. A kdyby nebylo vás, tak by nebyla Bosna. Mohl bych mít s vámi obrázek? - A najednou zastavil celou tu dlouhou frontu a fotili jsme se a já jsem pak šla zpátky a ta paní se na mne podívala a řekla: co se to vlastně stalo? Já jsem jí řekla, že jsem byla ministryně zahraničí. A ona se zeptala: z Bosny? /smích/"
/Albrightová/ "Já vám musím tohle říct. Já jsem se tady narodila. Můj otec byl československý diplomat a v době druhé světové války jsme byli v Londýně. Pak jsme se sem vrátili na pár měsíců a on pak byl velvyslancem Československa v Jugoslávii. A pak, protože přišli komunisti, jsme odjeli. Bylo 11. listopadu, když jsme přijeli do Ameriky. A já jsem se učila historii od svého otce a myslím, že tohle byla fantastická země mezi válkami, že prezident Masaryk byl báječný a že Češi a Slováci se mají rádi a tak dále. Pak, když jsem byla studentkou, jsem se zabývala tím, jak vlastně vypadají komunistické systémy. Psala jsem doktorát o tom, co se tu stalo v roce 1968, jaký vliv na té změně měli českoslovenští žurnalisté. Právě před pár měsíci jsem měla rozhovor s Gorbačovem o tom, že oni zabili komunismus tím, že sem přijely sovětské tanky. Já tohle opravdu hodně sleduji. A když se v roce 1989 děly v Evropě ty události, napsala jsem článek do novin, bylo to někdy 12. listopadu 1989, o tom, že v Berlíně tancují, a co dělají Češi? Tady se nic nedělo, podle toho, co jsme viděli. Pak se najednou všechno vzbudilo a já jsem se začala dívat zpět, na všechny kořeny. Přijela jsem sem v lednu /1990/, sněžilo, šla jsem pěšky přes Karlův most do hotelu a říkala jsem si: co tady dělám? Jsem tu zpátky! Pro mne to byl opravdu báječný moment. Pak Havel přijel do Ameriky a každý si ho tam hrozně vážil. Já myslím, že to byli vaši rodiče, kteří na tom mají zásluhu. Zaslouží si, aby každý věděl, jak vlastně byli stateční. Doufám, že teď budeme trošku mluvit o tom, proč vy tohle momentálně necítíte. Protože to není lehké být v demokracii. Demokracie, to řeknu anglicky, it´s not an event, it is a process."
Madeleine Albrightová ale hlavně odpovídala na otázky studentů. Jedna z nich například zněla:
/Albrightová/ "Je hrozně důležité, že už nejsem diplomat. /smích/ Musím říct, že jsem Čechoameričanka. Vždycky jsem byla pyšná na to, že jsem se tu narodila. A taky všechno sleduji a jsem tu proto, že je to dvacet let od sametové revoluce. Všichni jsme se na to dívali a lidé v Americe si myslí, že všechno, co se tu stalo před dvaceti lety, bylo zázračné. Lidi se na to dívají jako na model. Prezident Havel, když přijel poprvé do Ameriky, tak jsem tam s tím trošku pomáhala. Mluvil v našem Kongresu a v Americe je ještě i teď velikánský hero. Lidi si myslí, že tady udělal fantastické věci. Já jsem sama byla hrozně hrdá na to, že před deseti lety jsem byla ministryně zahraničí, když Česká republika vstoupila do NATO. Taky jsem byla moc ráda, když jste se stali členem Evropské unie. A taky jsem si myslela, že bude moc důležité, až Česká republika bude mít předsednictví Evropské unie. Všichni lidé se na to těšili a mluvili o tom. A já vám musím říct upřímně, co se dělo, když jsme byli v Clintonově administrativě. Vždycky, když se něco dělo v Čechách, lidé mi říkali - tví Češi. Your Czechs did this, your Czechs did that. Tak já jsem vždycky zodpovědná za všechno, co se tady děje. /smích/ A pravda je, že jsem byla moc smutná, když jsem viděla, co se stalo. Že v tom momentu předsednictví, kdy to mohlo být opravdu důležité, tady krachla vláda a všelijaké další věci. Dobře tomu nikdo nerozuměl, to byla šance ukázat něco opravdu důležitého. A taky musím říct, že si myslím, že čekat dlouho s Lisabonskou smlouvou... Lidé se divili, co se to vlastně děje a proč? A pravda je, že plno lidí na světě věří, že existuje globální oteplování. A je trošku divné, když prezident této země tomu nevěří. Tak tohle jsou věci, kdy lidé opravdu chtějí vědět, co se tady děje. A proto jsem ráda, že tady můžu být při 20. výročí a jet zpátky a trošku vysvětlit, co se tady děje. A doufám, že od vás se dozvím, co se tady děje. Já vím, že se nemá říkat, že je to všechno na vás, na mladých lidech. Ale je to všechno na vás! Tak by mne moc zajímalo, co mi o tom všem řeknete. Momentálně si ale myslím, že česká politika nebyla tak báječná."
Bývalá ministryně zahraničí USA mluvila i tom, jaká je role malého Česka ve velké světové politice:
/Albrightová/ "Já vždycky říkám, že Amerika je nejsilnější země na světě. Žádné věci ale nemůže dělat sama, když se podíváte na všechny ty problémy. A v tom právě je důležitá otázka, co mají dělat jiné země. Já teď právě pracuji na novém strategickém konceptu pro NATO. Rozhodli se, že bude skupina expertů, já říkám starých lidí, kteří na tom pracují, a já jsem její předsedkyně. A já si myslím, že Česká republika jako spojenec v Severoatlantické alianci a v Evropské unii má velký díl /dopovědnosti/, aby se zabývala všemi těmi problémy, o kterých jsem mluvila. Já vím, že to není lehké, hlavně když člověk žije v malé zemi, která je uprostřed Evropy. Je ale třeba myslet na ty problémy, aby lidi viděli, jak je všechno komplikované a jak všechny ty problémy jsou navzájem spojené. A tak myslím, že je důležité přemýšlet, co Češi i ti druzí můžou udělat, aby na těchto problémech pracovali."
