Malíř Jiří Straka: Číňané jsou svědomitější, ale Češi kreativnější

Jiří Straka vystudoval sinologii a čínskou tušovou malbu. V Pekingu dnes provozuje umělecké středisko Czech China Contemporary a vyučuje na výtvarné akademii. A sám také tvoří, nedávno vystavoval ve Špálově galerii v Praze. V následujícím rozhovoru rozebírá čínské umění i povahu.

Jiří Straka, foto: Miroslav Krupička

Kdy vás začala zajímat Čína?

Už na základní škole v 80. letech jsem se zajímal o všechno čínské. V obchodech byly některé čínské potraviny – hlavně kompoty, v papírnictvích sešity. Obaly s čínskými znaky mě vzrušovaly a sbíral jsem je. Hltal jsem každou zprávu o Číně. Tenkrát Čína nebyla moc populární, ale dnes je to jinak. Někteří Češi, respektive čeští umělci, v sobě najednou objevují lásku k Číně od dětství. Musím se tomu usmívat. Je to samozřejmě dáno čínským ekonomickým boomem, všichni tam cítí peníze.

Od dětství jsem rád kreslil. Doma v knihovně jsem objevil dvě zásadní knihy – monografii o malíři Čchi-pajšovi a knihu Současné čínské malířství. Ty mě ovlivnily natolik, že jsem se chtěl věnovat čínské malbě. Když mi bylo asi 17, setkal jsem se se sinologem Oldřichem Králem, který dal mé zálibě směr. Po střední škole jsem vystudoval sinologii. V polovině 90. let se mi podařilo dostat se na Ústřední akademii výtvarných věd v Pekingu.

Už 10 let žijete v Číně, učíte, vystavujete. Jste primárně malíř nebo pedagog?

Po akademii jsem se vrátil do Prahy a pět let jsem pracoval jako restaurátor asijských sbírek Národní galerie. Zároveň mě to táhlo k vlastní tvorbě. Když moje čínská manželka navrhla, abychom se usadili v Číně, tak mi vlastně usnadnila rozhodnutí. V Číně jsem se začal plně věnovat malbě, což trvá dodnes. Měl jsem trochu usnadněnou pozici, protože jsem v Číně znal některé kurátory a umělce, kteří mi poskytli určité zázemí.

Předpokládám, že své obrazy prodáváte především v Číně. Sbírá vaše díla také někdo tady?

Jiří Straka, Přejetá žába, foto: Miroslav Krupička

Mé obrazy jsou v Čínské národní galerii a v soukromých sbírkách v Číně, ale mám sběratele i tady. Čínský trh s uměním je obrovský, ale je orientován na místní umělce, stejně jako český trh na české. Samozřejmě trvá, než se člověk do místního uměleckého prostředí začlení. To je záležitost mnoha let.

Váš styl malby musí být od čínského umění na první pohled rozeznatelný…

Ano. V Číně jsem studoval tušovou malbu a pak jsem dlouho maloval tradiční témata, jako je bambus a orchideje a kopíroval staré obrazy. Člověk si při práci chtě nechtě uvědomuje své evropské kořeny. A tak jsem hledal svůj vlastní výraz, až jsem si vytvořil svůj styl. Spojuji zdánlivě nespojitelné: technikou tušové malby vytvářím obrazy s prvky evropských výtvarných stylů – od baroka po současnost.

Letos na jaře jste vystavoval ve Špálově galerii v Praze. Promítal se tam dokument o vaší malbě v plenéru, která měla charakter happeningu s přihlížejícími. Stále takto malujete?

Jiří Straka, Přejetá žížala, foto: Miroslav Krupička

Ano, je to jedna z poloh toho, co dělám. Přivedly mě k tomu dva podněty. Maloval jsem klasickou tušovou malbou, která někdy přechází v kaligrafickou exhibici, a vedle toho jsem maloval podle modelů. Čínský kurátor Šu-jang mi navrhnul, abych to spojil a maloval v plenéru klasickou tušovou malbou a zároveň podle modelu. A abych to pojal jako performanci. Tak jsem to vyzkoušel a mělo to úspěch, divákům se to líbilo. Druhý podnět dal český výtvarník Jiří Černický. Chtěl, abych mu namaloval krajinu na chalupě – pohled z Děčínského Sněžníku na Českosaské Švýcarsko. Byla to hezká performance – jak v zimním větru na skále dělám velkou tušovou malbu. Natočili jsme to na video. Byla to taková parodie na evropský romantismus, protože na stejném místě maloval i romantik Caspar David Friedrich. Mělo to úspěch, člověk chodí v plenéru po obrovském papíře a maluje, tak jsem to opakoval na různých výstavách v Číně. Ale nedělám to pořád, nechci, aby se z toho stala jen performance a rutina.

Převažuje dnes v Číně tradiční tušová malba nebo spíš evropské techniky?

Jiří Straka, Pytle, foto: Miroslav Krupička

Najdete tam obojí – tuš i ostatní média. Napětí mezi tradicí a novátorstvím v Číně začalo ve 20. století. Do té doby se používala jen tuš. Potom do Číny pronikla olejomalba. Číňané začali jezdit studovat na západ. S tím, jak tam pronikaly západní vlivy, tušová malba měla potřebu se obhajovat a postupně z ní vzniklo tzv. národní umění. Situace vygradovala v 80. a 90. letech, kdy zesílila snaha přijímat současné evropské umění. V podstatě byla úspěšná. Mezitím jsme ale svědky různých tradičních uměleckých vln a hnutí, které se vracejí zpět k tušové technice.

Čemu dávají přednost diváci?

Není to zcela jednoznačné. Najdeme tam příznivce tušové malby i evropských technik. Ostatně několik čínských umělců západního střihu patří v současné době do světové špičky. A někteří se zároveň vrací k tušové malbě nebo se jí nechávají inspirovat. Pokud bychom vzali průměrného Číňana, který je trochu kulturní a jde na výstavu, tak ten by dal přednost tušové malbě nebo něčemu tradičnímu. Tomu se přizpůsobují i umělci.

Většina současné čínské moderní produkce směřuje na mezinárodní trh, k zahraničním sběratelům. Velký boom a zájem o čínské umění ve světě nastal v 90. letech. Až potom si toho všimli Číňané sami. Jenže tahle módní vlna postupně opadla. Přišla ekonomická krize a západní galerie tolik nenakupovaly, takže čínští umělci se museli orientovat na domácí trh. To má zase za následek to, že čínské moderní umění začali nakupovat i sběratelé v Číně.

Jak funguje vaše umělecké centrum Czech China Contemporary, které jste v Pekingu s vaší manželkou vybudovali?

Jiří Straka, Potrubí, foto: Miroslav Krupička

Je to vlastně taková art factory. Je tam 17 ateliérů, které jsou v současné době pronajaty. Slouží čínským a českým umělcům jako určitá základna, komunikační prostor, kde se setkávají, mohou spolu tvořit a vést dialog. Je tam asi 2000 m2 výstavních prostor, kde děláme výstavy – ať už rezidenčních umělců nebo jiných. Měli jsme tam třeba výstavu pražské UMPRUM a DAMU. Na podzim chystáme výstavu fotografa Tona Stana. Samozřejmě vystavujeme jak české tak čínské autory. Pořádáme tam koncerty a jiné akce. Středisko se nachází v pekingské čtvrti Sung-čuang, kde je obrovská kolonie asi devíti tisíc umělců. Jsou tam ateliéry a stovky galerií. Každý rok tam probíhá festival současného umění, který se odehrává částečně i u nás.

Jaký je ohlas na výstavy českého umění?

Největší ohlas je od umělců a studentů, kteří tam mají možnost vidět něco jiného a srovnávat. O víkendech k nám také chodí lidé s dětmi, obyčejní Číňané, ale mezi nimi to takový ohlas nemá. Zároveň nás navštěvují kurátoři, což je důležité, protože tam vidí jiný pohled na umění, než jsou zvyklí. České umění pro ně představuje určitou svěžest, něco nového. Číňané jsou pod tlakem trhu, všechno tam probíhá strašně rychle a čelí mnoha vlivům, které je drtí. Proto častěji podléhají módním trendům. Češi pod takovým tlakem nejsou, mají víc času, vyjadřují se svobodněji a jejich tvorba je promyšlenější. Totéž mohu říci o svých studentech na pekingské akademii: jsou disciplinovanější, pracovitější a také konzervativnější, zatímco čeští výtvarníci jsou nezávislejší a kreativnější.