Móda první republiky: Hana Podolská i Božena Rothmayerová
Přehlídková mola a módní salóny první republiky, ale také Pražský hrad, který se v meziválečném období měnil ze zanedbaného sídla českých králů v reprezentativní prostory prezidenta demokratického Československa. Na první pohled se zdá, že jsou to dvě zcela odlišná, protilehlá prostředí. V obou se však uplatnily ženy, které si jako svou profesi zvolily vysokou krejčovinu a práci s textilem - Hana Poldolská a Božena Rothmayerová.
„Paní Podolská samozřejmě zpočátku nebyla fajnová krejčová. Tou se teprve stala vlastní zásluhou a podnikavostí. Ale určité předpoklady z rodiny měla. Její otec byl architekt a stavební podnikatel. To znamená, že se v něm slučovaly dvě složky, jednak výtvarné nadání a jednak podnikavost. Zakázky měl po celé střední Evropě. Paní Podolská se narodila v Merzhausenu v Hessensku. Měla dobré zázemí, ale smůla byla, že její otec krátce po čtyřicítce zemřel a jeho vdova se šesti dětmi se vrátila do Prahy. Zřejmě nastal problém, jak uživit rodinu. Říká se, že si pořídila krupařský krámek, kde ale potřebovala, aby jí někdo pomáhal. To padlo na Johanu. Uvažovalo se, co s ní, a ona se zřejmě rozhodla, že se vyučí švadlenou. Vyučení v první fází ale nedopadlo nijak dobře, takže pak pravděpodobně pracovala s maminkou v tom krupařském krámku. Po třech letech však znovu nastoupila do učení, vyučila se švadlenou a zhruba od roku 1905 začala šít po domech."
"Situace se změnila, když se seznámila se svým budoucím manželem Viktorem Podolským, kterého si vzala o dva roky později, v roce 1907. Ve stejném roce se osamostatnila, najali si byt ve Vyšehradské ulici, v domě U Pěti králů. A tam si pořídila první krejčovskou firmu. Od té doby nastal neustálý vzestup jejího krejčovství. Určitě se v tom projevil i vklad manžela, který byl akademický malíř a o její povolání měl velký zájem. Ukázalo se to, když jsme získali z České televize nahrávku medailonu, kde paní Podolská probírá skici z let 1918 až 1920. A ty skici jsou signované Viktor Podolský. To znamená, že on skutečně pro její salón navrhoval."
Dnes je Vyšehradská ulice prakticky v centru města, pro dámy před první světovou válkou, které v tomto prvním salonu Hany Podolské šily, to ale byl lán světa:
Takže rodinu i salón Hany Podolské čekalo další stěhování! Nebylo to daleko, sotva pár set metrů, zato podoba salónu se zcela změnila. Místo Ludvíka XVI. čistý, jednoduchý, až minimalistický funkcionalismus.
"Úplně změnila styl a je neuvěřitelné, že se to stalo po pouhých patnácti letech. Společnost v první republice udělala obrovský krok k modernitě. Paní Podolská svůj salón přestěhovala na Jungmannovo náměstí, kde zabrala celé čtvrté patro. Vybudovala tam velký sál pro tři sta lidí, kde se konaly módní přehlídky. A ještě v pátém patře měla dílny. Na pražské poměry to byl asi největší módní salón. Byl vybavený skutečně tím nejmodernějším funkcionalistickým stylem, podle návrhu architekta Jana Vaňka, který dělal návrhy pro Loosovu vilu a vilu Tugendhat. A ten ji vybavoval."
"Paní Benešová chodila pravidelně skoro každý týden na kávu, třeba si jen posedět a popovídat. Jiné pamětnice mi zase říkaly, že se jezdilo zkoušet na Hrad. Vazba tu ale rozhodně byla a obě dámy měly k sobě blízko."
Klientela salónu Hany Podolské se však neomezovala jen na ženy z horních deseti tisíc. Šily u ní i pracující ženy, novinářky, lékařky, učitelky nebo sekretářky. Ty si ovšem na ten svůj model musely našetřit, protože "šaty od Podolské" rozhodně nebyly levnou záležitostí. Pro inspiraci ke svým modelům jezdila paní Podolská pravidelně dvakrát do roka na módní přehlídky do Paříže:
"Nejezdila tam sama, ale s celým týmem pracovníků. Když dorostl mladší syn Viktor, který se v jejím závodě vyučil krejčím, jezdil s ní. Později tam jezdila i jeho žena, s níž se oženil v roce 1935. Do Paříže jezdila také návrhářka Hedvika Vlková. Na tu nesmíme zapomínat, to byla pro salón velice důležitá osoba. A právě paní Vlková měla za úkol si pamatovat modely a zakreslovat je do skicářů. Na přehlídkách se ale nesmělo kreslit. Musela si všechno pamatovat a zaznamenat až po přehlídce. Firmy, které přijížděly na přehlídky, měly povinnost si zakoupit alespoň jeden model. Pak jim nabízeli kresby, návrhy a fotografie, které se mohli koupit. Kresby sloužily jen pro inspiraci, už je nemohli kopírovat. Nějaký nápad to ale evokovalo. Takhle se to myslím dělalo zcela běžně."
"Ona se dokázala o svou propagaci velice dobře postarat. Už od roku 1919, kdy začaly vznikat české módní časopisy, v nich uveřejňovala fotografie svých modelů. I jiné módní salóny uveřejňovaly fotografie z přehlídek, ona je ale měla průběžně po celý rok. A ty herečky - to byl další tah jejího marketinku. To bylo velice výhodné na obě strany. Už v roce 1918 a 1919 šila pro Jarmilu Kronbauerovou, později i pro pěvkyni Jarmilu Novotnou. Velice hezky vzpomíná, že to byla její první manekýna, která byla velice inteligentní a dokázala na šatech ukázat všechno, co bylo zapotřebí. Takže se s ní velice dobře pracovalo. Byla třeba i tak šikovná, že ve filmu Katakomby, pro který dělala celou kostýmní výpravu, se objevuje krabice s firmou Podolská. To je názorná propagace, tah, který určitě musel zabrat a musel jí přivést další zákaznice. Za války se paní Podolská víceméně udržela šitím filmových kostýmů. Byly pro film Kristián a Katakomby, které ovšem začaly vznikat už před okupací. Její návrhy byly tak oceňované, že za ně Adina Mandlová dostala Svatováclavskou cenu. Je známý citát, kdy Mandlová říká, že cenu měla dostat paní Podolská. Její vlastní zásluha je jen v tom, že kostýmy jako bývala manekýna uměla nosit. Jinou zásluhu na tom ale nemá. U Podolské se šily kostýmy i pro film Maskovaná milenka. To byl úspěšný historický film s Lídou Baarovou. Titulky v novinách psaly o kilometrech krajek a stovkách metrů hedvábí pro Baarovou a to muselo určitě dráždit českou veřejnost. V době té hrozné nouze to asi nedělalo dobře."
"Obecně se krejčí hodně snažili po válce navázat na předchozí tradici a znovu vybudovat postavení, které krejčovství mělo v životě ženské veřejnosti, ale byla už úplně jiná doba. Byla už hodně rozšířená konfekce a lidé měli jiné starosti. Salón Podolská nicméně zase nastoupil svou dráhu, zase se snažil pořádat módní přehlídky, vydávat kreslené katalogy, na to chtěl navázat. Po únoru 1948 do salónu ale byla okamžitě dosazena národní správa. Bylo až neuvěřitelné, že se to stalo během týdne. 25. února došlo k puči a 4. března přišel dekret, že je nastolena národní správa. Národním správcem se stal krejčí Karel Kadlec, který byl dlouholetým zaměstnancem, v salónu pracoval už před válkou. Po válce vstoupil do KSČ, a tím získal důvěru nové vlády. Říká se, že to byl slušný člověk a salón vedl dál v duchu prvorepublikové tradice. Paní Podolská tam zůstala a samozřejmě musela mít nějakou funkci. Tak se z ní stala vedoucí provozu. Slyšela jsem i to, že byla uklízečka, to ale popřeli všichni pamětníci. Jedna bývalá švadlena říkala, že byla vedoucí úklidu, členové rodiny ale nedávno potvrdili, že ani vedoucí úklidu nikdy nebyla. Byla skutečně vedoucí provozu, starala se o dílny. Kromě toho ale byla neustále zvaná na zkoušky šatů, protože zákaznice chtěly hovořit s ní. Chtěly, aby se vyjadřovala k tomu, co si dávají šít. Zvaly si ji na konzultace, takže stejně fungovala pořád dál. A to až do roku 1954, kdy se ze salónu stal módní závod Eva."
"Marta Gottwaldová tam šila, s ní i její dcera, která byla provdaná za pozdějšího generála Čepičku. Takže tam šily manželky celé nové politické garnitury. Šaty pro paní Gottwaldovou se ovšem zkoušely na Hradě. Pikantní je, že ona chtěla napodobit bývalou první dámu paní Benešovou, takže si nechávala šít stejné nebo podobné šaty. Pamětníci z rodiny skutečně potvrzují, že Marta Gottwaldová si vždycky vybrala model, který jí zrovna neseděl, nebo měli obavy, že jí nebude slušet. Tak jí model přizpůsobili a paní Podolská jí vysvětlovala, co by měla nosit. A když ho nakonec ušili, tak prezident Gottwald stejně nikdy nebyl spokojen. Říkal, že se nehodí pro manželku dělnického prezidenta. Takže mi jeden člen rodiny vyprávěl, že šaty se velice často zase přešívaly nebo se narychlo šilo něco jiného, co bylo lidovější. Nebylo to prostě jednoduché, šít na paní Martu Gottwaldovou."
To, že paní Podolská přišla o svůj salón, nebyla určitě nejhorší událost, která ji v životě potkala. Už v letech první republiky předčasně zemřeli její manžel i její starší syn. Mladšího syna Viktora zase komunisté odsoudili za pokus o přechod hranic, když se chtěl po únoru 48 dostat za svou manželkou a dcerou do Londýna. Z vězení vyšel až v roce 1959. Znovu se mu pak podařilo emigrovat v roce 1968. Paní Podolská, jedna z nejznámějších osobností první republiky, tak zůstala v Československu ve stáří sama. Jak ovšem hodnotí její profesionální úspěchy historička módy Eva Uchalová?
"Božena Horneková Rothmayerová je dosud známá jako textilní výtvarnice a jako krajkářka. Zcela zapomenutá jsou její raná léta tvorby ve Velkém Meziříčí, kde se úzce spojila s dcerou prvního prezidenta republiky Tomáše G. Masaryka Alicí. Spolu s ní vyvinula mnohé kolekce moderní ženy. Byl to požadavek, který Alice Masaryková vyloženě definovala. Tyto práce vytvořila Božena Rothmayerová nejenom pro Alici Masarykovu, ale i pro výstavu Civilizovaná žena, která se konala v Brně v roce 1929. Božena pro ni ušila kolekci oblečení, kalhotových kombinací, které můžeme vidět na naší výstavě. My jsme se ty kombinace, alespoň některé z nich, pokusili ušít. I když v dnešní době to je velice složité, protože jak barevnost, tak skladba látky, ta přírodní československá textilie u nás dávno vymizela. Všechno jsme museli dovážet z Itálie, aby modely vypadaly jako podle návrhů Boženy Rothmayerové. To je kuriózní i smutné zároveň. Je to například oblečení pro studentku, pro práci v kanceláři, pro vycházku, pro těhotnou ženu a pro ranní kávu."
"Narodila se v Dejvicích, její maminka byla první absolventkou Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde vystudovala krajku. V tomto oboru i podnikala, měla svůj vlastní ateliér, takže Božena vyrůstala v uměleckém prostředí. Poznala tak proces tvorby, měla i estetické cítění. Pokračovala v dívčí škole v Šárce a posléze nastoupila do II. dívčího lycea v Holešovicích, které založila Františka Plamínková. Ta také přizvala Alici Masarykovou, aby se zúčastnila vzniku této školy a zároveň se stala její učitelkou. Božena nastoupila do první třídy tohoto lycea už v roce jeho vzniku, v r. 1910. Tam absolvovala pod vedením Alice Masarykové čtyři roky studia. Obě dámy si na to však vzpomněly až po několika letech. Božena samozřejmě ne, protože na Alici se nedalo zapomenout. Alice však na Boženu zapomněla, protože Božena ve školní výuce nijak nevynikala. Byla jednou z nejhorších žákyň, což se stává u geniálních umělců. Po roce 1915 byla Alice navíc uvězněna. Božena, přestože neměla možnost odmaturovat, protože byla ze školy ve čtvrtém ročníku vyhozena, nastoupila na Vyšší školu umělecko-průmyslovou v Praze a tuto školu se jí podařilo dokončit. V roce 1921 se zasnoubila s architektem Rothmayerem, kterého známe ze spolupráce na přestavbě Pražského hradu pro prezidenta Masaryka. Spolupracoval při tom s architektem Plečnikem, který ovšem poté, co byl jmenován architektem Pražského hradu, musel Prahu opustit. Musel se věnovat jiné činnosti v Lublani a veškerou odpovědnost za přestavbu Hradu přenechal svému žáku Otto Rothmayerovi. Ten to velmi těžce nesl, protože najednou, ze dne na den, byl zavalen velkou odpovědností a spoustou práce. Máme tu dokonce jeden z dopisů Boženy, která už počítala s tím, že do roka bude sňatek. Rodinnému příteli si však stěžuje, že všechno je bohužel jinak, že Otto má tolik práce, že se nemůže zdržovat doma. Božena nevěděla, co má dělat, a rozhodla se, že odjede do Velkého Meziříčí, kde začala svou pedagogickou dráhu."
"Jelikož byl opravdu vyčerpán, napsal jak Plečnikovi, tak Alici, která na něj hodně tlačila, protože si hodně zakládala na přestavbě Pražského hradu a nové podobě bytu prezidenta republiky a tyto práce vedla. Neustále proto zvala Otto Rothmayera na schůzky, on na ně ale nemohl přijít, protože buď něco dodělávat, nebo byl pracovně v Lublani. Napsal proto diplomatickou stížnost, že je tak vyčerpán, že s ním jeho rodina už v podstatě přestala komunikovat. Napsal, že je z toho velmi nešťastný. Alice o tom byla informována i od Plečnika, ten dopis se také zachoval, a cítila, že Rothmayer potřebuje morální podporu. Proto o Vánocích 1925, kdy se vrátil z jedné cest z Lublaně, věnovala Boženě šátek, který patřil její mamince Charlottě. To bylo velké gesto. Rothmayerovi napsala, že věnuje tento šátek s krásnou historií jeho vánoční návštěvě a doufá, že teď už bude všechno v pořádku. „Myslete jenom na Boha a Hrad“, to bylo její heslo. Poté se situace začala rapidně měnit k lepšímu. Alice pochopila, že by měla tuto mladou ženu vzít pod svou ochranu, protože se tu hroutí moderní manželství, které ona má šanci určitým způsobem vést. Chtěla také ukázat, jak funguje dvoukariérové manželství, kdy spolu umělkyně a architekt tvoří moderní pár. Zjistila, že Božena učí ve Velkém Meziříčí, a zahájila s ní velmi intenzívní korespondenci. Božena byla zvána na slavnostní obědy do Topolčianek i do Lán. Těchto obědů se účastnil i pan prezident Masaryk, Božena seděla dokonce vedle něj. A poté byla přizvána, aby pracovala na textilní výzdobě všech prezidentských sídel. Šila záclony, potahy, polštáře nebo prostírání. Bylo to samozřejmě pod dohledem Alice, ta věděla přesně, co chtěla. Chtěla mít kolem sebe velice jednoduché předměty s barevností, která vycházela z prostředí, kde žila. Lány představovaly střední Čechy, které jsou trochu depresívní. Slovenské Topolčianky byly zase plné barev a emocí, tam velmi silně vstupuje lidová kultura. Alice si našla velkou oblibu ve slovenských tradicích a krojích. A to se svým způsobem odráží i v jejich korespondenci. Samotné textilie samozřejmě nemáme, protože se použily. Byly natolik funkční, že sloužily dlouho. Zachovalo se několik sad prostírání, ovšem z pozdější doby, nejsou to 20. a 30. léta. Nicméně v provedení těch konkrétních příkladů, které tu máme na výstavě, můžeme vidět vkus a styl Alice a poté i Boženy."
Z Alice Masarykové se během let stala nejen mentorka Boženy Hornekové, ale i její přítelkyně. Dokazuje to jejich vzájemná korespondence, která je na současné výstavě na pražském Norbertově k vidění. Bohužel další společné plány obou žen zhatila druhá světová válka a poté, už definitivně, únor 1948, kdy Alice Masaryková odešla natrvalo do exilu. Božena Horneková Rothmayerová se dále věnovala textilnímu výtvarnictví, její vztah s dcerou prvního československého prezidenta však znamenal kaňku na jejím kádrovém profilu. Je bohužel dalším příkladem toho, jak bývalý režim plýtval talenty schopných lidí. Pro dnešní návštěvníky výstavy nazvané Božena Horneková Rothmayerová a Alice Masaryková: Svěřenkyně a mentor, je tak dílo Boženy Rothmayerové skutečně objevem.
