Mokré písně z Dlouhé
Jednou z povodněmi velmi poškozených pražských scén je Divadlo v Dlouhé, které se díky obecné solidaritě svých příznivců, sponzorů, ale i šťastnějších kolegů z divadel, k nimž ničivý živel nepronikl, pomalu vzpamatovává z pohromy, jaká ho postihla.
Jednou z povodněmi velmi poškozených pražských scén je Divadlo v Dlouhé, které se díky obecné solidaritě svých příznivců, sponzorů, ale i šťastnějších kolegů z divadel, k nimž ničivý živel nepronikl, pomalu vzpamatovává z pohromy, jaká ho postihla. O tom, co všechno mu v srpnu "velká voda" vzala, zpívají herci v nové, původně neplánované inscenaci s názvem "Mokré písně z Dlouhé", uváděné v Divadle Na zábradlí formou benefičního představení, jehož výtěžek půjde na konto zaplavené scény. Tamtéž se uskuteční koncem listopadu i první novinka sezóny - Harwoodův "Garderobiér" v nastudování slovenského režiséra Martina Huby. Dvě inscenace, jak Radiu Praha řekla ředitelka Daniela Šálková, už byly uvedeny i na jevišti Divadla v Celetné, další možnost souboru nabízí Divadlo Komedie, a hrát se bude improvizovaně nejméně do konce sezóny, než bude Divadlo v Dlouhé opraveno, také v kavárně pasáže, která s ním sousedí...
"Samozřejmě to, že nám pomohla divadla, byla pro nás solidarita rozhodující, protože nám nabídla jak divadelní sály, kde můžeme hrát, tak zkušebny, kde můžeme zkoušet. Nabídla nám, že můžeme jít do jejich fundusů si vybrat kostýmy a rekvizity, což je to, co nás teď nejvíce trápí, protože máme zájem co nejrychleji začít hrát normálně, ale nestíháme vyrábět znovu všechny ty dekorace, kostýmy, rekvizity, a podobné věci, potřebné k tomu, abychom mohli hrát. Dostali jsme i několik nabídek ze zahraničí, zejména z Polska a ze Slovenska, a velmi rádi přijedeme kamkoli, zatím tedy s naším sanitárním představením 'Mokré písně z Dlouhé', ale věříme, že navážeme spolupráci a začneme jezdit i s regulerními představeními,"
řekla ředitelka Divadla v Dlouhé Daniela Šálková, a z některých titulů uvedla například Dostojevského "Běsi" či "Velkolepého paroháče", které bude hrát v propůjčených pražských sálech nebo na zájezdech.
Ve středu uvedl choreograf a zakladatel Pražského komorního baletu Pavel Šmok ke svým 75. narozeninám ve Státní opeře Praha večer vlastních choreografií s názvem "Z mého života". Jedná se o tři choreografie - Janáčkovu "Sinfoniettu", Smetanův kvartet "Z mého života" a Šmokovu poslední pro Pražský komorní balet - "Golema" Zbyňka Matějů. Díky "Golemovi" se k akci připojilo i Židovské muzeum a Argentinské velvyslanectví, takže celý večer se stal součástí většího projektu "Golem". Představení mělo obrovský úspěch u obecenstva, které Šmokovi aplaudovalo vstoje. Z toho, jak umělec upřímně přiznal, má velikou radost...
"No, to mám, a opravdu velikou. Koneckonců diváci to sami vyjádřili, bych řekl, tím potleskem. Takže srdíčko se mi zachvělo příjemně, hezky,"
řekl mi v krátkém přátelském rozhovoru Pavel Šmok, který od letošní sezóny vedle Pražského komorního baletu, v současnosti nejlepšího českého tanečního tělesa, šéfuje i baletu Státní opery Praha. Tam by měla mít 18. ledna premiéru jeho režie a choreografie baletu pro děti "Pohádka o zakletém princi a chytré Aničce" s hudbou českých autorů. Současně bude spolupracovat i na choreografii nové opery Emila Viklického "Oráč a smrt". Jubilantovi, čerstvému pětasedmdesátníkovi Pavlu Šmokovi přejeme hodně úspěchů v práci i v osobním životě a hlavně pevné zdraví!
"Je to samozřejmě milé, protože Olympic měl ve vínku hrát pro mladou generaci. My jsme hráli pro svoji vlastní, ta s námi trošku odrostla, ale vždycky jsme se snažili mít nové, mladší posluchače, než aby celá generace zestárla, a na oslavy čtyřicátin přišli samí šedesátníci, což by pro nás bylo velice smutné. To, že chodí, samozřejmě i vrstevníci, ale převážně ta mladší generace, je velmi potěšující,"
řekl letos šedesátiletý Janda, který si na pražský koncert pozval i tři bývalé členy Olympiku - Pavla Chrastinu, Jeňýka Pacáka a Ladislava Kleina. Předkapelou byla mladá slovenská skupina z Košic 'The Backwards' /Brouci/, věrně oživující repertoár i mladistvou podobu slavných Beatles, která si získala u českých posluchačů renomé už loni na podzim, když s velkým úspěchem vystupovala v Divadle Spirála na pražském Výstavišti...
"My sme boli veľmi poctený, keď sme dostali ponuku robiť skupine Olympic predkapelu. Sami seba považujeme za takých apoštolov skupiny Beatles, ale nikdy sme netvrdili, že sme Beatles, alebo že sme lepšie ako Beatles, lebo to jednoducho byť nemože a nikdy ani nebude. A taktiež sme nikdy nerobili to, čo robíme, kvoli tomu, aby sme sa na tom priživili či stáli sa slavnými, alebo zbohatli, ale snážime sa vlastne pre tu novú, mladšiu generáciu, nemajúcu možnosť zhliadnuť koncerty Beatles, priblížiť atmosféru, ktorá mohla panovat na koncertoch Beatles. Beatles sú náš vzor, či už hudobný alebo svojím sposobom životný, a sme veľmi spokojený, že v Divadle Spirála sme mali takový úspech. Taký istý projekt - teda repertoárovo podobný - hráme aj na Novej scéne v Bratislave, a takisto sme radi, že nás prijali aj v Manéži Bolka Polívku, kde sme účinkovali v jubilejnej 25. manéži, což nam vlastne umožnilo vstupiť do Českej republiky. Takže ďakujeme naším posluchačom a ľuďom, ktorí nás majú radi,"
řekl Radiu Praha jeden z členů skupiny "The Backwards" a současně odmítl připustit, že je Česká republika pro ni zahraničí. V zahraničí už se měli možnost také prezentovat, ale to je podle něj trochu jiné zahraničí...
"Česká republika pre mňa osobne nikdy nebola zahraničie. Ja som sa narodil v Československu, moje hlavné mesto je doteraz Praha. Ja som nikdy neuznal Slovenskú republiku ako samostatný celok. Myslím si, že na hraniciach mohli radšej postaviť nejaké skleníky a pestovat tam papriky, to by bolo asi rozumnejšie, než to, čo sa stalo v roku 1993. Takže cítime sa tu ako doma, a čo sa týka zahraničných koncertov, vystupovali sme v Špojených štátoch amerických, vystupovali sme v Nemecku, v Maďarskej televízii, v Poľsku, v Rakúsku, a sme radi, že sme boli v zahraniči, kde sme mali inú skúsenost s publikom, alebo celkovo s vnímaním tej hudby. Čo je zaujímavé u skupiny Beatles - či budete hrať na Kamčatke alebo na Atlantíde, ktorá už neexistuje, alebo v hoci akom inom štáte, ktorý dnes existuje - Beatles sú vždycky Beatles. Je to už klasická hudba rocková, a že ich má každý rovnako rád, je krásné."
"Každoročně se objeví několik vynikajících překladů, které jsou na stejné úrovni, i když jsou tak různorodé, že u každého se dá ocenit jiný aspekt. My jsme to letos vyřešili tak, že jsme zavedli novou kategorii, nazvanou 'Pocta laureátům', čímž jsme si získali prostor pro knihu 'Regentka', která - podle mého názoru - skutečně tedy přesahuje výšku všech ostatních překladů. A tím letošním laureátem Ceny Josefa Jungmanna je tedy Eduard Hodoušek, přední český hispanista. On byl vynikající redaktor ještě v někdejším nakladatelství krásné literatury, hudby a umění ODEON, do češiny přeložil významná díla španělské a latinskoamerické literatury, pracoval jako vědecký pracovník v Akademii věd České republiky, vyučuje obor 'romanistika' na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a byl také v čele týmu, který zpracoval 'Slovník španělských spisovatelů'. Čili je to osobnost skutečně neobyčejně košatá, všechno dělající na vysoké profesionální úrovni, přitom je to člověk skromný, přátelský, a jsem velice ráda, jelikož je skutečně významnou kulturní osobností, že se to prostřednictvím té ceny dozví i širší veřejnost,"
uvedla předsedkyně poroty pro udílení Cen Josefa Jungmanna doktorka Jarmila Emmerová z Obce překladatelů a dodala, že Eduard Hodoušek, narozený roku 1921 ve Volyni, vstoupil do české literatury svým prvním překladem už v roce 1948. "Zlaté náušnice" Jolány Földesové však podepsal pseudonymem a publikoval jako ilegální tisk. Příběh Cikánky ze Sedmihradska, která se za války sblíží s anglickým plukovníkem, psaný navíc Maďarkou zběhlou do Británie, by totiž za tehdejších, už velmi ostrých gottwaldovsko-stalinských poměrů neprošel. Od té doby Hodoušek, který kromě španělštiny portugalštiny a italštiny ovládá také latinu, angličtinu, němčinu, francouzštinu a ruštinu, přeložil více než dvě desítky významných děl. Vedle ocenění jeho práce připadla výroční mimořádná tvůrčí odměna Obce spisovatelů Janě Mertinové, která z ruštiny přeložila román "Kůzle za dva groše" od současného litevského prozaika Grigorije Kanoviče, žijícího v Izraeli, a tvůrčí odměny byly předány pěti překladatelům, například Jiřímu Reynkovi za překlad románu "Kašpar z hor" francouzského spisovatele Henriho Pourata či Miloslavu Uličnému, který do češtiny převedl "Španělské romance". Zmíněné Pocty laureátům získali Pavel Dominik za překlad sbírky Salmana Rushdiho "Zem pod jejíma nohama" a Jiří Pelán za výbor italské poezie pozdní secese "Básníci soumraku". Veronice Havlíkové byla udělena prémie Tomáše Hrácha za překlad díla Harryho Mulische "Procedura".
