Petr Janda: Vydáme ještě jednu desku

Legendární bigbeatová kapela Olympic oslaví brzy 50 let od založení. Výročí nadejde za rok, ale skupina se už teď začala řadou koncertů ohlížet do minulosti za svými vydanými deskami. V dnešní kulturní rubrice uslyšíte rozhovor s frontmanem skupiny Petrem Jandou.

Ve studiu Radia Praha vítám zpěváka, kytaristu a skladatele Petra Jandu. Dobrý den!

"Dobrý den!"

Prozraďte, prosím, jak je to s tím výročím Olympicu. Uvádí se, že kapela vznikla v roce 1963.

"Některé prameny tvrdí 1962, já jsem u toho bohužel nebyl. Tak to děláme na přelomu roku 2012 a 2013, abychom vyhověli oběma stranám, těm, kteří si myslí, že jsme vznikli v roce 1962, i těm, kteří si myslí že v roce 1963. Já jsem do olympicu přišel v roce 1963, to se ještě jmenoval Karkulka. Ale kapela hrála už určitě minimálně rok předtím. A možná hrála v jiné podobě, jako dixieland, ještě hluboko předtím. Mělo to nějakou kontinuitu s tím kulturním domem, s tím kabaretem, ta kapela se využívala pro různá divadla, jak já si myslím. A jediný, kdo z původní kapely zbyl, byl saxofonista Míla Růžek, který přešel do rockenrollového stylu poměrně lehce, protože saxofon se používal, zatímco trumpeta a trombón pochopitelně vypadly. A pak už se začali nabírat jiní lidé, Miki Volek, a zpěvák a rockenroll a já jsem přišel nějak do tohoto mumraje."

ČTK uvedla, že 29. března zahajujete koncertní tour k 50. výročí. Máme rok 2011, takže by to vycházelo na rok 1961.

"Ne, to je něco jiného, to je turné, které jsme pojali jako procházku naší historií. Já jsem udělal plán, že si projdeme naši historii. Začali jsme v březnu, je to každé poslední úterý v měsíci v Malostranské besedě, což je poměrně malý sál. My na to zkoušíme, každý program je zaměřený chronologicky na desku, kterou jsme vydali. Želvu máme za sebou, na dalším koncertu bude Pták Rosomák a takhle to pojede. Koncertů bude deset, protože některé desky, které nebyly až tak zajímavé, jsme sloučili, takže to vyjde do dubna příštího roku, protože o prázdninách nehrajeme."

Album Sopka

Kterými deskami skončíte?

"Skončíme, myslím, Sopkou a Dám si tě klonovat."

Z pohledu posluchače je vydání desky určitým milníkem v životě kapely. Je to tak i pro vás?

"Rozhodně, deska je jediný dokument, který vznikne, zůstane trvale zaznamenán a ukazuje, jak na tom kapely v určité době byla, co dělala. Donedávna platilo, že deska byla zásadní. Dneska, kdy se desky téměř neprodávají a všichni si dělají desky vlastní, tak už to trochu ztratilo smysl a desku si může vydat i paskupina, která hrát neumí. Exkluzivita vydání desky se tím setřela. Navíc dneska, ve věku digitální techniky je možné si to natočit doma v obyváku. Ti kluci si to natočí z počítače a něco tam zpívají, takže to má prazvláštní parametry a moje generace téhle home muziky nerozumí, neví, o co tam běží."

Vy jste taky majitel vydavatelství a nahrávacího studia. Promítá se tahle nová skutečnost i do této branže?

"Je to samozřejmě poměrně na kolenou, celá tahle branže. Spousta firem zanikla, spousta se jich slučovala. A i ti největší hráči na trhu mají problémy, veliké problémy. Oni to zachraňují tím, že mají nakladatelství a prodávají práva. Ale všichni museli propouštět a propouštět, v Evropě i v Americe."

Uvažuje v těchto souvislostech kapela Olympic o nějaké další desce?

Olympic, foto: Tomáš Hoskovec (archiv skupiny Olympic)

"Já jsem přemýšlel o tom, že by bylo dobré vydat ještě jednu desku v Supraphonu, že bychom se vrátili ke svému původnímu vydavateli, a teď bude jednání s nimi, jestli o to vůbec mají zájem. Ale abych řekl pravdu, na tu desku mám připraveny čtyři pět věcí, zatím se tím moc nezabývám."

Takže je to otázka spíš vzdálenější budoucnosti?

"Chtěl bych to natočit příští rok. Pak už to vlastní natáčení trvá u zkušené kapely řekněme tři neděle."

Když dnes saháte po těch starých písničkách, a určitě ne jen v rámci toho aktuálního turné, ale i na běžných koncertech, měníte je, přizpůsobujete si je?

Olympic, foto: Bohumil Starý (archiv skupiny Olympic)

"Snažíme se zachovat původní tvář té písně, ale samozřejmě už jsme hudebně jinde, takže hrajeme to prostě jinak, nechci říct líp, i když si to myslím, ale jinak. Hrajeme běžně koncerty v sálech, kde s tím máme problém, protože naše starší generace chce sedět, mladší chtějí naopak stát. Takže někdy se to dělá tak, že sál se rozdělí provázkem na dvě půlky a vlevo třeba stojí, vpravo sedí, aby si všechny generace přišly na své. Je to složité."

S jakým snem jste s muzikou začínal?

Olympic u krajanů v Bostonu

"Já to nedokážu říct, ale pokud člověk přičichne k muzice a stane se to pro něj drogou, tak je jediná jeho touha hrát, něco ukázat, všem to natřít, vydat dobrou desku, mít úspěch, užívat si ho. Takže já jsem šel do muziky se strašnou touhou ukázat, že jsem dobrej. A hlavně ukázat strašlivou chuť. A mě to vůbec nepustilo. Já už to, že jsem dobrej, nemusím ukazovat, protože v tomhle věku těžko někomu budu něco dokazovat, ale ta chuť hrát mě vůbec nepřešla. Dalo by se dokonce říct naopak. Já kromě olympicu mám několik hudebních aktivit. Za prvé učím na Konzervatoři Jaroslava Ježka, za druhé mám přes léto ještě jednu kapelu na venkově, které říkáme Souseďanka a jezdíme s ní hrát po hospodách. Pak mám ještě jednu mezinárodní kapelu, které říkáme Tarantula, a loni jsem byl sám na takovém turníčku v Austrálii, letos zase v Americe, naučil jsem se určitý program. Prostě jak můžu, tak hraju a strašně mě to baví."

Album Želva

Potkáváte se v zahraničí s Čechy, s krajany?

Ano potkáváme se, je jich tam pořád ještě poměrně dost, v Americe mnohem víc než v Austrálii."

Jak vás vnímají? Mají tendenci se s vámi osobně potkat, vyprávět vám o svých mladistvých zážitcích s Olympicem?

"Za prvé vždycky přinesou nějakou desku, šílenou Želvu nebo něco takového, nebo Ptáka Rosomáka. A ukazují, že to mají ode mně podepsané, že jsem jim to podepsal v roce 1969 třeba. Pak se chtějí vždycky se mnou nebo s kapelou vyfotit. A jsou nostalgičtí, hodně jich po koncertě zůstává sedět, chtějí podpis a chtějí si popovídat, říct, jak tam žijí, kdy nás viděli naposledy a vyprávějí všelijaké příhody, jak když emigroval, tak první co si dal na stranu, že si vezme, byla třeba deska Želva. Tak to jsou hrozně milé věci..."