Na návštěvě u dvora posledních Přemyslovců

"Ranní audience u krále Václava I. byla mimořádně okázalá. Byli tu všichni, kteří v českém království něco znamenali...Václav I. všechny překvapil, protože se usmíval. Seděl na trůně vzpřímeně, jak býval dříve zvyklý, když přijímal své poddané. Na nižším stolci po jeho pravici seděl králův syn Přemysl II. Otakar,"čteme v detektivce Vlastimila Vondrušky Masopustní maškary odehrávající se na dvoře posledních Přemyslovců. O tom, jak to na takovém panovnickém dvoře vypadalo, bude v Historických obzorech vyprávět Dana Dvořáčková z Historického ústavu Akademie věd.

První otázka, kterou jsem měla pro doktorku Dvořáčkovou nachystanou, se přímo nabízí - Jak vypadal den na panovnickém dvoře? No, a právě na to prý vůbec není lehké odpovědět.

"Spíš bych asi rozlišila každodennost všedního dění na panovnickém dvoře od slavnostních událostí, které byly připravovány dopředu a účastnil se jich i větší počet lidí, kteří běžně na dvoře nepobývali. Můžeme vyjít z toho, že panovnický dvůr byl domácností panovníka a jeho rodiny, takže kromě těch politických záležitostí, ke každodennímu koloritu patřily i běžné události - setkávání s rodinnými příslušníky, dětmi, manželkou, s kaplany. Panovník se totiž i během dne účastnil mše. Například král Václav II. jich podle Zbraslavské kroniky absolvoval až několik za den. Je ale otázka, nakolik je tato informace relevantní, protože kronika sama o sobě panovníka oslavuje jako zakladatele svého kláštera.“

Král Václav II.

Do programu panovníka patřilo také setkávání se světskými i duchovními rádci, úředníky, posly nebo členy kanceláře.

Všední dny se střídaly se dny slavnostními a výjimečnými. Slavnosti bývaly dopředu pečlivě zorganizovány.

"Zvali se hosté, nakupovaly se potraviny pro hostiny, často také, pokud to byla velká sláva, se k té oslavě, pokud třeba u ní byl i turnaj, stavěly speciálně k tomu vybavené stavby. Například při korunovacích Přemysla Otakara II. i Václava II. se stavěly zvlášť k tomu vytvořené prostory pro konání hostiny, zřejmě můžeme předpokládat i turnajové hry. Za Přemysla Otakara II. se světská část korunovační slavnosti odehrávala na dnešní Letné. Za Václava II., po jeho korunování ve svatovítské bazilice se ta korunovační hostina a oslavy odehrávaly ve zvlášť tomu postavených stavbách na dnešním Smíchově."

Spousta historických románů, které barvitě líčí život na panovnických dvorech, vychází ze vztahů mezi jednotlivými členy - před čtenářem tak většinou vyvstávají příběhy velkých a osudových lásek, intrik, a tragických příběhů. Spisovatele už odedávna velmi lákal osud Václava II. a jeho otčíma Záviše z Falkenštejna.

Kunhuta a Záviš

"Je to pro nás obtížné dobrat se vlastního osobního vztahu dvou lidí zvláště takto nejvýše společensky postavených, protože to, co o tom víme je zprostředkováno zase těmi, kteří stranili jedné nebo druhé straně. Co se týká toho, zda jsme schopni vysledovat míru citu, to je asi nejobtížnější, pokud bychom neměli autenticky zachovaný nějaký text, který by to potvrzoval, tak to těžko můžeme říci. Vztah např. Václava II. a Guty Habsburské se spíše hodnotí jako harmonický a naplněný. Předpokládá se, že Guta měla na manžela vliv už v době, kdy nechal zatknout svého otčíma. Úctyhodný počet dětí, které Guta Václavovi dala, také svědčí o tom, že ten vztah musel nějakým způsobem fungovat, mohl být harmonický...to je otázka. Zase na druhou stranu se král po smrti Guty Habsburské se tři roky neoženil a kronikář Otakar Štýrský v kronice velice barvitě líčí, že Václav II. měl milenku jménem snad Anežka, která prý měla z královské stáje k dispozici každý den na 12 koní, s králem jezdila na vozech vybavena rouchy a klenoty a popisuje ji jako metresu, kterou známe z pozdějších období. Zda a kolik je na tom pravdy? Asi něco na tom bude, jak už to tak bývá, ale do jaké míry tam byla rovina vzájemného citu a sympatií, to se zase můžeme jen domnívat."

Mluvíme -li o panovnických dvorech, nemůžeme samozřejmě opomenout důležitý fenomén - dvorskou kulturu.

"Tak asi obecně je problém ten termín, co to dvorská kultura vůbec je, protože každý dvůr panovnický ve středověku vytváří určitý způsob chování a svých projevů a můžeme to definovat jako dvorská kultura. Pak je to dvorská kultura toho kterého dvora a období. Obvykle se pod dvorskou kulturou vnímá spíše ta dvorská rytířská kultura, ten rytířský ideál. To, co je pro středověk nejznámější, na co bývá pohlíženo spíše těmi romantickými náhledy. V období přemyslovském, během celého 13. století do českých zemí nejdříve asi právě na ten panovnický dvůr a na šlechtické dvory přicházejí vlivy těch rytířských ideálů především dvěma cestami."

Šlechtici se s nimi setkávají v praxi, účastní se turnajů a tím získávají různé zvyklosti s tím spojené - osvojují si pravidla rytířského boje a s tím jsou pak spojeny i další způsoby chování rytíře, které se pak ze šranků přenášejí na vlastní dvůr.

Seznámit se s rytířskými způsoby chování měli šlechtici možnost i prostřednictvím literatury. Do Čech přichází přes německé země a později vzniká i na českém panovnickém dvoře.

"A to díky přítomnosti básníků či pěvců, kteří se na dvoře angažují. Už v první polovině 13. století z doby vlády Václava I. máme první náznaky přítomnosti nejstaršího doloženého básníka Reimara von Zwettl, který básnil na Václavově dvoře. Za Přemysla Otakara II. je tady už více básníků a objevují se také první eposy."

Eposy opěvovaly rytířské ideály, hrdiny i jejich vyvolené ženy. Literaturu měl v oblibě i předposlední Přemyslovec Václav II., který sám také několik písní složil.

Něco jiného jsou ale ideály rytířství a něco jiného realita.

"Ten ideál ženy, úcta rytíře k milované dámě a projevy lásky, které měl činit, což patřilo ke správnému chování rytíře, tak musíme přiznat, že se často odehrávaly jen na stránkách literatury. Realita běžného vztahu žena - muž v té době, ať to bylo ve vyšší společnosti nebo v jiných sociálních vrstvách, byla jiná. Tady je skutečně prezentován ten ideál. Tím, co bylo nejvíce ceněno, byla ta čistá, nenaplněná, nedostižná láska. Ta realita byla samozřejmě jiná. Sňatky dívek byly především v panovnických rodinách domlouvány už v útlém věku. Dívenky byly zasnubovány podle politického kalkulu otce nebo zkrátka v zájmu dynastie. Stejně tak byly domlouvány i sňatky mužských potomků, to byla realita. Ale k tomu dvorskému chování patřila jednak statečnost rytíře a láska k vyvolené dámě, neboť v jejích barvách také bojoval."

A právě představu rytíře statečně bojujícího v barvách dámy svého srdce si navzdory realitě většina z nás určitě ráda ponechá.