Na Turecku se nám líbí soudržnost lidí, říkají krajané, kteří tu několik let žili
Čeští krajané v Turecku založili krajanský spolek relativně nedávno, v roce 2012. Stal se pro ně platformou, jak udržovat český jazyk. V Turecku řadu let žili Martin Maryška a Michaela Írem Canbulat. Nedávno navštívili Radio Praha. Pokud budete slyšet ještě dalšího účastníka rozhovoru, je jím dvouletý Oliver, syn Michaely, které jsem se zeptala, jak dlouho žila v Turecku.
„Já jsem žila s rodinou v turecké Antalii deset let. Pak jsme si mysleli, že by to chtělo změnu. Taky jsem si říkala, že by bylo fajn, aby si manžel zkusil žít jako cizinec, aby pochopil, že to není jednoduché. Navíc měl náš syn pět let, a nastupoval by v Turecku do školy. U nás je to vzdělání na trošku lepší úrovni, a chtěli jsme pro ně víc příležitostí v budoucnosti".
Do rozhovoru zasáhl i jeho nejmladší účastník Oliver, od kterého jsem se naučila turecké slovíčko tavsan. Hrál si totiž se zajíčkem. Vy jste se do Turecka vdala?
„Ano. Dokonce jsem získala i turecké občanství, takže jsem teď český i turecký občan. A musím říct, že se mi tam žilo dobře".
Ve které oblasti Turecka jste žila?
„Bylo to v Antalii, což si myslím, že je pro rodiny možná lepší než život v Istanbulu, který je takový rušnější. Třeba pro Martina jako mladého muže to bylo určitě velice zajímavé".
„Musím říct, že si Míša oblíbila Turecko tak, že se rychle naučila turecky, a tu svoji zálibu předává prostřednictvím učení turečtiny dál. A to nejen když byla v Turecku, ale pořád učí turečtinu", dodal Martin Maryška.
„Já jsem si Turecko oblíbila tak, že když teď se mnou mluví Češi, tak mi řeknou, že jsem taková poturčená. Já to beru jako výhodu, a ráda předávám jazyk i kulturu tady v České republice".
Když jste odjížděla, tak jste jazyk vůbec neuměla?
„Vůbec jsem neuměla, a to jsem ještě jela na severní Kypr, kde se mluví sice turecky, ale trošičku jinak, takže to pro mě bylo velice těžké. Nastoupila jsem tam do práce, a musela se jazyk rychle naučit. Ale Turci byli výborní, se vším mi pomohli".
Kde jste pracovala?
„Já jsem pracovala v kasinu. V Turecku se tyhle hazardní hry nesmí hrát. Je to zakázané, takže všichni Turci jezdí karbanit na Severní Kypr".
Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučila turecky?
„Turecký jazyk je velice logický. Když mi v práci řekli, že kolegyně, která pocházela z Uzbekistánu, se naučila jazyk za půl roku, tak to pro mě byla výzva. Trvalo mi to asi rok, až rok a půl".
A jak jste se Martine dostal do Istanbulu? Za studiem, za prací, za láskou?
„Důvody byly osobní. Odjel jsem tam za dobrodružstvím. Provázel jsem turisty, hrál divadlo, pracoval v umělecké galerii. Taky jsem učil češtinu. Nakonec jsem zůstal u kultury, ale na rozdíl od Míši, která se naučila turecky rychle, tak já jsem se za pět let naučil tak všelijak. Já jsem tam neměl rodinu, a okolí hovořilo anglicky, takže jsem se tolik turecky učit nepotřeboval. Začal jsem přemýšlet, jak přivézt do Turecka něco ze své vlasti, a tak začaly naše kulturní projekty, na kterých s Míšou v Česku pořád pracujeme".
Jak česká kultura oslovila Turecko?
„My jsme pro Turky v první řadě cizinci Evropani. Nerozlišují tolik jestli je někdo z Německa, z Francie nebo z Polska. Pořád nás vnímají jako Československo, já upozorňuji, že jsou tu dvě republiky. Zmíním Prahu, a další věc, kterou Turci nadhodí je jméno Milana Baroše".
„Milují fotbal, a dokáží vyjmenovat různé české kluby. Znají Sigmu Olomouc, Baník Ostrava", dodává Michaela. Co ji překvapilo v Turecku?
„Asi rodinné vztahy, které jsou tam silné. A jak si lidé pomáhají. Když se třeba ztratíte, tak Turci vám velice rádi pomohou. A hodně mě překvapilo, když jsem jela poprvé do Turecka, že to bude tak moderní země. Myslela jsem si, že když zapnu televizi, tak uvidím hlasatelku, která bude zahalená, ale byla tam žena s pěkným dekoltem, s krásnými vlasy, perfektně nalíčená, to jsem nečekala".
A co překvapilo Martina?
„Já když říkám, že mám rád Turecko, tak tím myslím hlavně Istanbul. Pro lidi, kteří mají trošku dobrodružnou duši a romantické srdce, je krásným městem, protože tam najdou komfort, který znají od nás, ale je tam exotika, je to taková městská džungle, spousta lidí. Člověk si na to musí přivyknout. Ale když si zvykne, tak se tam dokáže cítit jako doma. Chvíli mi to trvalo, nedá se říct, že by byl Istanbul láska na první pohled".
Jak vypadá v Turecku česká krajanská komunita?
„Antalia je na tom dobře", říká Michaela. „Tam je docela dost krajanů. Řekla bych, že tím životem v Turecku se naučili vzájemně si pomáhat. Češi se většinou v zahraničí tak trošičku separují od sebe. V Antalii je teď hodně maminek s dětmi a snaží se stýkat, aby si děti udržovaly češtinu. Myslím, že to není špatné, ale chybí nám tam víc kultury. To mají spíš v Istanbulu".
To potvrzuje i Martin.
„Čeští krajané v Istanbulu založili v roce 2012 krajanský spolek, jehož vznik byl motivován zejména tím, aby vznikla nějaká platforma, na jejímž základě by se mohli stýkat maminky s dětmi a tím udržovaly jazyk. Časem krajanský spolek přibral také kulturní projekty. Dnes je myslím velice činorodý. Před pár lety jsme se dali dohromady s dalšími krajanskými spolky ze zemí Visegrádu. Slováci už jsou součástí našeho spolku, přibrali jsme Poláky a Spolek přátel Maďarska, a pořádáme Visegrádsko-turecký kulturní festival. Myslím, že spolupráce mezi krajanskými komunitami je světově ojedinělá".
A co vám v Turecku chybělo z Česka?
„Pro mě zpočátku jídlo", říká Michaela. „Nenajdeš tam pořádný párek a klobásu. Když jsem byla na návštěvě v Čechách, tak jsem si odsud vozila třeba dvacet kilo jídla. Bonbony, sýry, paštiky, ty tam vůbec nejsou. Asi po pěti letech, jak si tam člověk zvykne, tak si odvykne od českého jídla. Teď hledám turecké jídlo v Čechách. A jezdím s dvaceti kily tureckého jídla do Čech".
A co chybělo Martinovi?
„Mě v Turecku chyběly banány v čokoládě a sójový suk. A co mi tam chybí, jsou minerálky. A příroda. Já jsem založením skaut. Rád vyrazím někam do přírody. A tam to nešlo, a tak jsem tu přírodu musel začít hledat ve filmech, a v té městské džungli. I to je příroda svého druhu".
Tady si hraje váš syn, jak jste učila češtinu svoje děti?
„Je to docela těžké. Než se narodil můj první syn, tak jsem si řekla, že na něj budu mluvit jen česky, a manžel jen turecky. To nám vydrželo, ale bylo to těžké. Já jsem například celý den komunikovala v turečtině, a najednou jsem měla na syna mluvit česky. Je fajn, že je internet, dají se stáhnout různé pohádky. Skypovali jsme s babičkou z Česka a s kamarády".
Michaela si četla se synem i časopis Krajánek, který je i na stránkách Radia Praha.
„Krajánek je výborný časopis, který vznikl v Turecku, a teď působí v různých dalších krajinách. Já obdivuji všechny maminky, které na tom pracují, pomáhají i další krajané, kteří se snaží ten dětský časopis vydávat".
Dodržovali jste české zvyky v Turecku?
„Musím přiznat, že Velikonoce ne. Vánoce ano, a to se líbilo i té turecké rodině. Měli jsme nazdobený stromeček, dárky, štědrovečerní večeři. Dokonce jsem našla i kapra v Turecku. Dělala jsem i vánoční cukroví. To se Turkům líbilo, a říkali, proč si dávám tolik práce s takovými malými sladkostmi. Ale pak mi to všechno snědli".
Když tu teď váš manžel žije, co říká na Česko?
„Velký problém je počasí, hlavně zima, i v létě je pro něho málo teplo. Chybí mu slunce. A turecká soudržnost. Češi jsou taky velice přátelští, ale musí se otevřít. Na Česku se mu líbí, že je tady demokracie, že může projevit svůj názor".
Kolik je asi v Turecku českých krajanů?
„My říkáme, že v Istanbulu může být asi 200 krajanů. Je spousta krajanů, o kterých víme méně. Jsou různě po území Turecka. Při Turecké riviéře jsou to dost často také lidé, kteří přijíždějí na půl roku kvůli turismu".
