Na Zakarpatské Ukrajině jsou dodnes stopy toho, že patřila po dvacet let k Československu
Řekne-li se Podkarpatská Rus, vybaví se nám možná jediné jméno - Nikola Šuhaj. Příběh zbojníka z Koločavy vylíčil spisovatel Ivan Olbracht ve svém románu tak barvitě, že ještě dnes míří do hor na Zakarpatské Ukrajině tisíce českých turistů. Pro mnoho Čechů ale mají cesty do této části dnešní Ukrajiny nostalgickou příchuť i z jiného důvodu. Od roku 1919 patřila Podkarpatská Rus po dvě desetiletí k Československu, žilo tu až pětatřicet tisíc Čechoslováků a jejich stopy tu jsou stále patrné. Řada Čechů v Podkarpatské Rusi zůstala, i když ji v roce 1945 postoupila Československá republika Sovětskému svazu. Do Užhorodu se za nimi vypravila Milena Štráfeldová.
"Za těch necelých dvacet let, kdy tady bylo Československo, se Užhorod stal evropským městem. Byly vybudovány různé domy, fabriky, fungovaly závody. Vybudovaly se školy, kde se učilo v češtině, ve slovenštině, rusínsky, hebrejsky, německy. Takže lidé různých národností byli velmi spokojení. Dokonce i Maďaři, kteří tu žili za Rakouska-Uherska i za Československa,"
"Vím, že tady žili v Dolhej, to je okres Iršavský. Dokonce měli i svůj dům. Pracovali v lese, protože tam máme dřevo, a byli spokojeni."
"Státní zaměstnanci například měli od státu podporu, na odvoz svého movitého majetku dostali předělené železniční vagóny, do kterých si mohli svoje věci v poklidu naložit a odvézt si je do historických zemí ke svým rodinám."
Zcela jiná situace pro Čechy v Podkarpatské Rusi nastala v roce 1939. 15. března ji zabrala maďarská armáda a Češi dostali osmačtyřicet hodin na to, aby se vrátili do Protektorátu Čechy a Morava. S sebou si mohli vzít jen malé příruční zavazadlo.
"Ten odchod lidí byl vynucený, lidé byli doslova vyhnáni. Všechno to bylo za dramatických událostí. I movitý majetek vlastně nenávratně ztratili."
"Všechno bylo připraveno a nakonec to muselo vyznít, jako že to probíhá v demokratických podmínkách referenda, kde se k tomu lidé mohli vyjádřit. Sovětské orgány tehdy vývoj zinscenovaly tak, že údajně lidem dávaly jakési válečné dávky potravin, převzetí je nechaly podepisovat na archy, které potom označily jako projev vůle občanů, aby se vymanili, alespoň tak to bylo formulováno, z nadvlády buržoazního československého státu a aby se spojili se svojí tisíciletou matičkou Ukrajinou."
Libor Chytílek připomíná, že mnohé Čechy, kteří na Pokarpatské Rusi přežili válku, potkal po roce 1945 tragický osud:
"Těsně po válce se řada českých občanů dostala do gulagu, což je svým způsobem nepochopitelné. Vlastně se to stalo v období euforie nad vítězstvím spojeneckých armád nad Německem. Ale příslušníci sovětské tajné policie věděli, jaký bude další vývoj, a snažili se společnost zavčas tak zvládnout, aby nikdo nemohl podat svědectví o vývoji v Sovětském svazu po Říjnové revoluci."
"Zhruba před deseti lety jsme zorganizovali Užhorodskou společnost české kultury Jana Amose Komenského a za další tři roky Klub T. G. Masaryka v Užhorodě. Každý spolek má zhruba sto lidí, v českém spolku je ale víc Čechů nebo Slováků. V Klubu TGM jsou členy nejenom Češi, ale i Rusíni, kteří měli rádi Masaryka, první republiku. Hlavní cíl našich spolků je propagace české kultury, českého státu, ale i první Československé republiky a Tomáše G. Masaryka, protože si myslíme, že za těch dvacet let se tady život změnil k lepšímu. To uznáváme nejen my, ale i obyvatelé různých národností na Podkarpatské Rusi, Maďaři, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Židé a tak dále."
O zájmu Čechů o Podkarpatskou Rus svědčí i to, že do Užhorodu, Mukačeva a hlavně na Poloniny se z Česka každoročně vydávají snad tisíce turistů. Jsou mezi nimi hlavně mladí lidé s batohy na zádech, kteří kraj kolem Koločavy procházejí pěšky nebo projíždějí na kolech. V přírodní rezervaci u Sinevirského jezera je slyšet čeština stejně jako u jezera Máchova. Úředníci z užhorodské městské správy pro to mají dokonce název: nostalgická turistika. Zůstává samozřejmě otázkou, kdo má k té nostalgii větší důvod.
