Nadávají nám doma i tady, říkají ukrajinští muži, kteří za války odjeli do Česka
Česká republika do léta letošního roku nezkoumala, z jakého důvodu odjíždějí ukrajinští muži ze své vlasti. Pokud přijeli a požádali o dočasnou ochranu, byla jim udělena. To se letos změnilo, Česko (stejně jako ostatní země EU) teď přijímá jen ty muže, kteří prokážou, že z Ukrajiny odjeli legálně a neutíkají před službou v armádě.
Kontakt s jakýmkoli Ukrajincem v Česku obvykle začíná stejnou otázkou: jak dlouho jste tu a jak jste se sem dostal?
Odpovědi bývají velmi odlišné. Někteří odešli z pohledu ukrajinského státu naprosto legálně: otcové tří a více dětí, muži se zdravotním postižením, opatrovníci, studenti, mladíci ve věku 18–22 let. Desítky tisíc Ukrajinců žili a pracovali v Česku už před začátkem války, od těch málokdo čekal, že se vrátí na Ukrajinu do války. Někteří ale po začátku války vycestovali z Ukrajiny nelegálně nebo formálně legálně pomocí úplatku.
Nejochotněji odpovídají na otázky ti, kteří přijeli už před rokem 2022. Většinou s klidem řeknou: Jsem tu už dlouho, nemůžete mi nic vyčítat.
Sedmatřicetiletý Oleg odešel legálně, protože mu byla přiznána částečná invalidita. V současné době už je sice neplatná, protože pro její potvrzení by musel znovu před příslušnou ukrajinskou komisi. Na Ukrajinu ale nejel, bojí se, že nečekaná změna předpisů by ho mohla přes noc zbavit možnosti vrátit se do Česka. Za rok a půl si zvykl na nový život a rozhodl se tuto šanci nepromeškat. Stejně jako mnoho Ukrajinců v České republice pracuje Oleg ve skladu. Kvůli zdravotním problémům nesmí zvedat těžké předměty, takže místo nošení krabic skenuje zboží a vyřizuje objednávky.
„Zpočátku to bylo ponižující,“ přiznává. „Byl jsem zvyklý, že v práci obvykle zadávám úkoly já. A teď mi pětadvacetiletý mistr říká, co mám dělat.“
Propast mezi dvěma světy
Ukrajinští muži přiznávají, že po přestěhování se mezi nimi a jejich rodinou a přáteli na Ukrajině rychle objeví propast. Jakmile se všichni dozvědí, že jste v cizině, už s vámi moc nechtějí mluvit. „Někteří vám závidí a otevřeně to přiznají!“ říká 32letý Taras z Kyjeva.
Taras říká, že od příbuzných žádné výčitky neslyšel, ale de facto s ním přerušili kontakty. „Přesněji řečeno, zdá se, že jsem pro ně přestal existovat. Nikdy nejsou první, kdo napíše. Někdy mám pocit, že žijí v představě, že tady jsme v ráji. V určitém okamžiku se pak i vy přestanete ptát „jak se tam máte?“ Oběma stranám je to nejdřív trapné, a pak zájem o tom, jak se mají ti na druhé straně hranice definitivně ustane. Prostě najednou žijete v jiném světě. Nakonec zůstanete v kontaktu jenom s nejbližší rodinou.“
V Česku žijící Ukrajinky těmto mužům podle Tarase většinou nic nevyčítají. „Ony moc dobře vědí, že všichni jsme tady cizí a že to tady taky není žádný med. I když, bez útoků a výčitek to funguje hlavně v osobní komunikaci, z očí do očí. Když se podíváte na sociální sítě, tak si i Ukrajinci mezi sebou strašně nadávají,“ dodává Taras.
Když se Ukrajinců zeptáte, jestli sledují zprávy z fronty, odpovědí se velmi liší. Někdo smazal všechny zpravodajské zdroje, aby mu nic nepřipomínalo válku. Někdo naopak neustále aktualizuje zpravodajské webe každých pár minut, aby mu nic neuniklo.
Volodymyr (33 let) pochází ze Zakarpatí. Také pracuje ve skladu a v České republice je už téměř 10 let. „Loni jsem zažil situaci, kdy jsem se cítil provinile, když jsem šel na večírek, kam mě pozvali přátelé. Jak můžu tančit, když je doma takhle zle? A pak jsem byl velmi smutný, když mí kamarádi studenti tady v Praze přestali číst zprávy, co se doma děje. Vůbec je třeba nezajímalo, že celá Ukrajina byla celou zimu bez elektřiny a tepla. Pro mě to bylo hrozné,“ říká.
Není to výjimečná situace, mnozí se vnitřně distancovali od událostí na Ukrajině. Někdo pracuje 12 hodin denně a nemá na zprávy čas. Někdo se tak vědomě rozhodne.
Cesta do supermarketu
Největší tlak pociťují muži, kteří byli dříve aktivními uživateli sociálních sítí. Vždycky to patřilo k jejich životu a smazat z mobilu všechny profily pro ně prostě nepřipadá v úvahu. Jenomže fotky jejich současného života v Česku řadě lidí velmi vadí.
„Sám jsem se dříve odhlašoval od kluků, kteří zveřejňovali něco ze zahraničí. Vadilo mi, že odjeli a ještě se tím chlubí. Až když jsem se sám ocitnul v cizině, došlo mi, že to, co se na Ukrajině považuje za chlubení, když zveřejníte třeba fotku Prahy, není provokace ani vychloubání, ale váš každodenní život. Z Ukrajiny to vypadá, jako byste se flákali jako reklamní agent cestovní kanceláře. Ale ve skutečnosti je na fotce třeba ulice, po které jdete z práce do supermarketu.“
Ptají se Češi „proč nejsi na frontě?“
„Jednou se mě jeden Čech zeptal, proč nebojuji,“ říká Oleg. Zeptal jsem se ho, jestli to je výčitka, nebo jestli ho to opravdu zajímá. Ukázalo se, že je právník, a skutečně ho zajímá, jak to funguje, jaká jsou pravidla. Nikdo jiný se mě na to zatím neptal.“
Nicméně i Češi tuto otázku masově pokládají v internetových diskusích a nejen tam.
Otázka odvodů do armády je velmi bolestná a polarizující pro samu ukrajinskou společnost. Na jedné straně je jasné, že země potřebuje desítky tisíc vojáků, kteří budou bránit svou vlast proti dlouhotrvající ruské agresi. Na druhou stranu záběry odchytů (a jinak se to dá těžko nazvat) mužů do armády přímo na ulicích ukrajinských měst přinášejí spíše sympatie mužům, kteří se snaží odvodu do armády vyhnout.
Všichni účastníci rozhovoru požádali o zachování anonymity, proto byla změněna jejich skutečná jména.
