Paní Inga utíkala z dětmi z Charkova. Budova se při ostřelování pohybovala jako při zemětřesení

Ruská invaze na Ukrajině začala před dvěma lety. Ukrajinské uprchlíky v Česku strašlivé vzpomínky pronásledují dodnes. Jako například paní Ingu z Charkova, která utekla před bombovými útoky se dvěma dětmi.

Dnes žije v Mariánských Lázních. Před dvěma lety ji probudil zvuk výbuchů.

"Probudili jsme se s manželem a nevěděli, co dělat, kam utéct. Jsem z Charkova, velmi blízko hranic s Ruskem. Viděli jsme létat granáty směrem k Saltivce, viděli jsme, jak hoří domy a benzínky. Pro mě ta hrůza trvá dodnes, třesu se, když slyším ostré zvuky, protože nad hlavou nám neustále létaly granáty, neustále hřměly výstřely. Na vlastní oči jsme viděli, jak letadlo házelo tepelné bomby, tedy návnady. Pak ho sestřelili."

Bylo to ruské letadlo?

Charkov|Foto: Martin Dorazín, Český rozhlas

"Ano, sestřelili ruské letadlo. Ruská letadla nad námi několikrát přeletěla a bombardovala. Když na náš dům dopadla střela, zůstali jsme bez elektřiny, bez plynu, bez vody. V Charkově velmi dlouho nebyly sirény a stále to nemá smysl: rakety létají z Bělgorodu do Charkova za 30 sekund. Nejprve se ozývají výbuchy a poté sirény. První měsíc války jsme neměli sirény vůbec. Celý měsíc jsem prakticky vůbec nespala, protože jsem neustále čekala na výbuchy. Když začaly, popadla jsem děti a běžela je schovat na chodbu. Mám dva syny. V době, kdy začala válka, bylo venku minus 20 stupňů. Téměř okamžitě nám vypnuli topení, neustále jsme spali doma v oblečení. V den, kdy byl zasažen náš dům, to bylo skutečné peklo. Sklo rachotilo, děti seděly na chodbě, já se modlila a nejmladší četl knížku "Čaroděj ze smaragdového města".

Jak starý byl váš nejmladší syn na začátku války?

"Nejmladšímu synovi bylo 9 let. Pak nastal jeden z nejděsivějších okamžiků mého života, když byl náš dům zasažen při ostřelování. Celá rodina jsme se sešli na chodbě bytu. Výbuchy byly velmi blízko nás, slyšeli jsme vylétnout okna sousedních domů, pak začalo vylétávat sklo v našem domě. Je to devítipatrová budova a kývala se, jako by to byla dřevěná chata, budova se pohybovala jako při zemětřesení."

Jak na to reagoval váš nejmladší syn Ilja?

"Díky bohu, moje děti na ostřelování reagovaly nějak v klidu, nebály se. Snažili jsme se jim nedat najevo svůj strach. Zřejmě se nám je podařilo naladit na klidné vnímání."

Nebyla voda a elektřina. Co obchody? Zůstaly otevřené?

Uprchlíci z Ukrajiny před úřadem práce|Foto: René Volfík, Český rozhlas

"Ne, bohužel hned od začátku války byly všechny naše obchody a lékárny zavřené, pak se začaly nakrátko otevírat, ale v obchodech bylo málo výrobků, skoro se nedodávaly. V obchodech byly obrovské fronty, kupovali se produkty, které byly dostupné, ne ty, které byly potřeba. Sousedé a přátelé si volali, přiběhli, a říkali, že se objevilo maso, ale nebylo skoro žádné. Stály se fronty za nepřetržitého svištění granátů nad hlavou. Bylo to těžké a velmi děsivé. Chodit ven byl pro mě pokaždé hrozný stres, protože tam nebyly protiletecké kryty."

Měla byste se kam vrátit?

"Náš byt je netknutý, alespoň prozatím, protože nedávno došlo v naší oblasti k ostřelování a lidé umírali. Hodně lidí se vrátilo do Charkova, protože pomoc Ukrajincům se v mnoha zemích začala omezovat, lidé nemají možnost žít mimo své domovy. V našem domě je již obsazeno asi 70 procent bytů."

Plánujete se vrátit?

"I když jsou nyní zřízeny protiletecké kryty, vzhledem k blízkosti hranic s Ruskem je absolutně nemožné cítit se v Charkově bezpečně, zvláště s dětmi. Kolem se povalují nevybuchlé granáty, našli jsme i skupinové náboje, ale snažte se děti přesvědčit, aby je nebraly do rukou. V lese visí proudnice. Je pro mě velmi děsivé vrátit se na takové území."

Jak jste se usadila tady v Čechách?

Ukrajinské děti ve škole v ČR|Foto: René Volfík, Český rozhlas

"Díky za pomoc České republiky. Prvních 150 dní jsme získali ubytování a pomoc zdarma. Během této doby se mi podařilo najít práci. Nejstaršímu synovi bylo 18 let, už si musí platit bydlení, je studentem Charkovské univerzity. Musel do práce, protože já už na něj nemám dost peněz. Mladší syn studuje dvě školy, ukrajinskou a českou."

Kdyby válka skončila, cítili byste se zde už usazeni, zvláště když váš nejmladší syn studuje na české škole. Budete se ještě vracet?

"Těžko říct, protože můj manžel je na Ukrajině a nemá teď možnost Ukrajinu opustit. Bojím se něco plánovat, nevím, kdy to skončí a jak to skončí, v jaké situaci se Ukrajina po skončení války ocitne."