Nadstandard bude nutný
Česká lékařská komora podnikla další pokus, jak získat více peněz pro zdravotnictví. Jak uvádí Zdeněk Vališ, komora tím opět otevřela už léta diskutovaný problém, zda se lze i v péči o zdraví řídit zákony trhu.
Lékařská komora se už do povědomí veřejnosti zapsala především svými finančními požadavky. Někdy poněkud podivnými. Například když loni vyzvala pacienty ke sponzorství, jinými slovy k úplatkům, což mohlo být kvalifikováno jako pokus o trestný čin. Současný návrh komory, aby pacienti platili lékařům tzv. nadstandardní léčbu a nadstandardní služby ovšem nelze asi odbýt mávnutím ruky. Platit za něco navíc není přece nic špatného, ani nemorálního. A za nemorální nelze považovat ani fakt, že někdo si zkrátka bude moci nadstandardní služby dovolit a jiný ne. Z Prahy do Brna lze také cestovat buď škodovkou nebo mercedesem. Dnešní moderní medicína může nabídnout takové spektrum zákroků a služeb, na jejichž financování prostě nemá žádná pojišťovna, ani ten nejbohatší stát.
Návrh lékařské komory má ale jeden očividný háček. Totiž kdo stanoví, co je ještě standardní péče a co už nadstandardní. Právě o to se už léta vedou spory. Zpracovat standardy pro celou škálu diagnóz není vůbec jednoduché. Vzácná shoda napříč politickým spektrem panuje zatím pouze v názoru, že rozdíl mezi standardem a nadstandardem by neměli určovat lékaři. Existuje obava, že by toho mohli někteří z nich zneužívat. O zvýšení spoluúčasti pacientů na úhradě zdravotní péče mluvili všichni ministři zdravotnictví ve vládách Václava Klause. Návrhy ale parlament nikdy neschválil. Neprošly politicky ani v době, kdy koalice pravého středu měla ve sněmovně jasnou převahu. Zdravotnictví jakožto systém se tak dál potýká se stále většími finančními potížemi.
Prezident lékařské komory David Rath občas pohrozí, že na nedostatek peněz doplatí pacienti svým zdravím. Politici zase lékařům předhazují snahu neomezeně léčit, ať to takříkajíc stojí, co to stojí. Čili, že ve zdravotnictví se nehorázně plýtvá. Jeden primář, zoufalý z nekonečných diskusí, si před časem v tisku povzdechl, že Češi si z dob bývalého režimu zvykli na to, že zdravotnictví je bezplatné. Ale velice rychle si zvykli také na to, že je na evropské úrovni, což je ovšem výdobytek teprve několika posledních let. V tomto konstatování je zřejmě jádro problému. Nelze pochybovat o tom, že výdobytek uplynulých let stál hodně peněz, ať už jde o nové přístroje, procedury a léky, dostupné kdysi jen prominentům.
Z čistě ekonomického hlediska má tedy varování odborníků logiku. Pokud nechtějí sami občané, aby české zdravotnictví kleslo z dosažené úrovně opět kamsi do minulosti, měl by už stát po dohodě s odborníky jasně definovat rozsah standardní zdravotní péče hrazené z pojištění a na druhé straně umožnit běžné tržní principy v nadstandardní medicíně. Do celého systému se dostane více peněz, takže následně půjde nahoru i laťka standardu. Prvotním předpokladem ovšem je, že v politické sféře se jedni spustí z ideologických a druzí z populistických výšin.