Náš host: Hobza: Vědu postrkuje dopředu pár lidí

Hostem dnešního Kaleidoskopu je profesor Pavel Hobza z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Jak už jsme vás informovali v minulém Kaleidoskopu, profesor Hobza byl z rozhodnutí vlády oceněn Národní cenou Česká hlava, nejvyšším vědeckým vyznamenáním, jakousi českou obdobou Nobelovy ceny. Pavel Hobza patří mezi přední české odborníky v oblasti teoretické, kvantové a výpočetní chemie. Ve světě se proslavil kromě jiného senzačním objevem nepravé vodíkové vazby. Kvůli tomu musel celý svět přepisovat učebnice chemie. Loni patřil profesor Hobza ke čtyřem význačným českým vědcům, kterým byla poprvé udělena významná výběrová finanční podpora Akademie věd – Premium Academiae. Jde o pět milionů korun ročně na dobu šesti let. Mají se tak podpořit osobnosti, které vytvořily svou vědeckou školu a ta má špičkovou mezinárodní úroveň.

Pavel Hobza|Foto: Zdeněk Vališ, Radio Prague International

V souvislosti s podporou špičkového výzkumu a vynikajících vědeckých osobností se hovoří o pěstování vědecké excelence. Profesor Pavel Hobza oceňuje, že akademie a zejména její předseda profesor Václav Pačes našli k tomuto kroku odvahu. Proč?

„Kdybyste řekl před dvěma roky vědecká excelence, tak to bylo téměř neslušné slovo. Téměř bylo lepší o tom nemluvit. Přitom je ale naprosto jasné, že vědu postrkuje dopředu právě vědecká excelence, pár lidí. To je nejen důsledek padesáti let bolševismu, ale i určitého rovnostářství, které tady přetrvalo i po revoluci. Věda je samozřejmě kolektivní, ale odmítlo se uznat, že by někdo měl dostat víc.“

Předseda Akademie věd Václav Pačes řekl, že chce, aby tyto ceny byly udíleny pro české vědecké školy. Tady jsme měli třeba význačnou vědeckou školu Oty Wichterleho, elektrochemickou Jaroslava Heyrovského, v imunologii Milana Haška atd. A to se prý nějak vytrácí.

Foto: Evropská komise

„To, co jste řekl, je přesně ten cíl a účel a je to opět třeba ocenit. Já sám jsem teoretický a kvantový chemik a pocházím asi z těch posledních, co jste jmenoval. Neřekl jste tu nejznámější, a to je pražská škola kvantové chemie. Na začátku stojí dvě výjimečná jména, Jaroslav Koutecký a Rudolf Zahradník, který je dosud velmi aktivní. Ta škola se pozná velmi snadno. Je to veliký tým, který ale pracuje jedním záběrem. A ty peníze jsou přesně k tomu určeny. Dovolují mě kladně odpovědět na žádosti kolegů ze světa. Ta vědecká škola se vyznačuje tím, že přijdou hotoví doktoři, přijdou k nám na tzv. postdoktoriát. My potřebujeme dostat ty postdoky, ale ještě i ty starší. A potřebujeme peníze, abychom je tady několik let zaplatili. Většinou mají rodinu. A Praha je drahá. To, co my děláme se dá velmi krásně a velice stručně popsat, je to nekovalentní interakce a jejich aplikace v biologických vědách. To téma jsem dostal už od svého školitele Rudolfa Zahradníka. Tam se vždy ukazuje velikost nebo genialita školitelů, kteří musí dát téma. My jsme začali už v roce 1970 a pracujeme na nekovalentních interakcích stále. V posledních dvaceti letech to významně posunujeme směrem na biomolekuly, protože v nich, ať už je to DNA, RNA, bílkoviny, celý ten obrovský brevíř procesů je od začátku do konce řízen nekovalentními interakcemi. A když chci psát nějaký grant, kde bych měl zapůsobit, tak tam dám větu, že kdyby nebylo nekovalentních interakcí, nebylo by žádné formy života. Ta oblast se v posledních deseti letech velmi dynamicky vyvíjí. Máme to štěstí, že tam pracujeme už dvacet třicet i více let. Některé naše práce už se staly v oboru klasickými. My se ale chceme dostat k větším systémům. DNA to nejsou jenom báze, tam jsou ještě cukry, fosfáty, čili my chceme popsat celý ten velký systém. Nejen staticky, ale dynamicky. V biologii ten systém není rigidní. To je to, co chceme v příštích pěti letech dělat.“

Antonín Holý, foto: autor

Vy patříte pane profesore mezi dva nejcitovanější české vědce ve světě, je to tak?

„To, co je podstatné, ten druhý je můj velmi vážený kolega z Ústavu organické chemie a biochemie a asi největší vědec, který u nás je, tedy profesor Antonín Holý. Člověk, který udělal něco, co nikdo jiný neudělal. Nejen syntetizoval, ale podařilo se mu dotlačit až do realizace léky proti HIV, proti AIDS. Denně zachraňuje snad deset milionů lidí, kteří berou jeho léky a díky tomu přežívají. Ano, Antonín Holý a já jsme nejcitovanější, ale být ve společnosti pana profesora Holého je obrovská čest.“

Vy jste ale vystudoval jadernou fyziku na ČVUT. Přitom se celý život věnujete molekulární biologii. Jak tomu máme rozumět?

„Maturoval jsem na gymnáziu v Olomouci, ale už tam jsem o zmíněném tématu četl knížky a měl jsem představu, co bych chtěl dělat. Ta představa nebyla jasně formulovaná, ale teď už to můžu formulovat, byla to právě teoretická a kvantová chemie. Na gymnáziu nám tehdy samozřejmě nikdo neporadil. A tak jsem se přihlásil na školu, která tehdy byla naprosto nejprestižnější. To byla tehdy Fakulta technické a jaderné fyziky. No a ve třetím ročníku jsem zjistil, že ta jaderná fyzika je přece jen něco jiného. Než jsem myslel já. A ani jaderná chemie nebylo to pravé. Moji profesoři ale byli lidé přející a když jsem za nimi přišel a vysvětlil, o co se mě jedná, řekli mi: jo, to u nás ne, ale běžte na akademii na Vinohrady a hledejte Rudolfa Zahradníka. Tak jsem se po promoci vydal jeden den do Máchovy ulice a tam seděl trošku starší gentleman, ale velmi dobře vypadající, a pokorně jsem se zeptal, kde bych našel pana docenta Zahradníka. On říká: to jsem já mladý muži, posaďte se, co si přejete? A od té doby se věnuji oboru. Ten začátek byl možná trošku nahodilý, ale víte ve vědě nejde bez náhody vůbec nic. Na začátku bylo neuvěřitelně vstřícné chování nyní profesora Zahradníka, který dovedl nadchnout, jako nenadchl nikdo jiný. Spolu jsme tento obor začali. To bylo téma mé disertační práce, to co, co nazýváme nyní nekovalentní interakce. Prvních deset let jsme pracovali spolu velmi úzce. Bylo to dáno také tím, že byl komunismus a oba jsme byli persona non grata, takže jsme nesměli jezdit do světa na konference, nesměli jsme mít studenty, ale mohli jsme pracovat. Pracovali jsme ale velmi intenzivně a v prvních deseti letech jsme, myslím, udělali zásadní pokrok v té oblasti. A potom postupně, když se trošku uvolnili hranice a já jsem se dostal ven, to byl takový druhý milník v mém životě. Šel jsem dělat v Kanadě postdoktorální studium k profesoru Camillu Sandorfymu na univerzitě v Montrealu. A ten říkal: my bychom potřebovali vědět, jak se spolu párují báze nukleových kyselin. Tak to byl přesně obor, který jsme už vlastně začali dělali. To bylo někdy v roce 1985. Tehdy to byla naprosto neznámá věc: proč je v DNA jenom jeden typ párování, zatímco v životě jich je mnohem víc. Na to experiment dost těžko může odpovědět. Na to byla třeba teorie.“

Taková trošku spekulativně filozofická věc. Člověk má v DNA něco přes 20 tisíc genů. Před časem vědci zjistili, že k životu stačí necelých 500 genů. Profesor Václav Pačes řekl, že život je v podstatě velice jednoduchý na pochopení. Myslíte si, že podstata života se dá redukovat na chemické procesy na molekulární úrovni?

„To je věc, na kterou se mě také studenti ptají. Jak to vidíme. Já vždycky říkám, když třeba mluvíme o přenosu informací DNA: tady prosím nehledejte žádnou vis vitalit. To, o čem mluvíme, je fyzikální chemie, to jsou naprosto jednoznačně fyzikální základy chemie. Já si ale myslím, že na začátku bylo něco jiného než fyzikální zákony. Myslím, že současná věda zatím potvrzuje, že na začátku muselo být něco jiného než zákony fyziky, chemie a biologie.“