Náš host: Regenerativní medicína přinese pokrok v léčbě dosud neléčitelných nemocí

Kmenové buňky

Dnešním hostem Kaleidoskopu je profesorka Eva Syková, světově uznávaná odbornice na kmenové buňky. Eva Syková je ředitelkou Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky. Kromě toho řídí ještě Ústav neurověd 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad ve Fakultní nemocnici v Praze-Motole. Eva Syková je samozřejmě autorkou řady vědeckých publikací.

Profesorka Eva Syková,  foto:Autor
Paní profesorko, pracujete ve vědní oboru, kterému se říká buněčná terapie. Většině lidí to asi moc neřekne. Na druhou stranu dost lidí se možná zakaboní a někteří se třeba i otřesou hrůzou, protože si řeknou, že se tu manipuluje se samotnými základy života. Je skutečně buněčná terapie něčím proti přírodě či proti Bohu?

"Určitě si to nemyslím, protože jinak bych nepodporovala tento nový obor medicíny. My to nemůžeme nazývat jenom buněčnou terapií. Nový obor medicíny je tzv. regenerativní medicína. To bude ten obor, který v příštích dvaceti letech přinese skutečně obrovský pokrok v léčbě dosud neléčitelných nemocí. Buněčná terapie je jeden takový kamínek regenerativní medicíny, kde se budou využívat buňky. Dnes se ostatně už využívají téměř každý den k léčbě, a to například u pacientů s leukémií, kteří dostávají kostní dřeň. Za buněčnou terapii se často považuje jen využití nějakých embryí nebo fétů. To není pravda, protože řada léčebných postupů vychází z buněk samotného pacienta, z jeho kostní dřeně nebo buněk tukové tkáně nebo jiných buněk, pupečníkové krve apod. Dalším zdrojem jsou dárci dospělých kmenových buněk, dárci kostní dřeně, dárci pupečníkové krve. Existují celosvětové banky, které shromažďují tyto tkáně a vzájemně si tyto kmenové buňky pro transplantaci vyměňují. Embryonální buňky také mohou být jedním zdrojem. A zdaleka ještě nejsou využívány. Protože ale ta jejich potence je nejlepší nebo nejzákladnější z každé buňky v embryu ( musí vlastně vzniknout celý jedinec), tak se zkoumají možnosti jejich využití. Ani tam nevidím velký problém, protože tyto buňky se získají z embrya, které buď musí umřít během několika minut nebo by stejně umřelo."

O kmenových buňkách se hodně mluví, ale dost lidí asi přesně neví, o co vlastně jde.

"Jinými slovy, chcete vědět, co je to kmenová buňka. Je to taková buňka, ze které vznikne celá řada dalších buněk. Taková nejzákladnější kmenová buňka je vlastně oplodněné vajíčko, kdy z prvních buněk musí vzniknout všechny orgány v těle. Kmenové buňky ale nemají, jak jsem už říkala, jen embryonální původ. Celý život se nám třeba obnovuje krev, tak je to kostní dřeň, kde máme celý život kmenové buňky. Máme je ale také například v čichovém epitelu, máme je v tukových buňkách, máme je ve vlasových folikulech. V celé řadě orgánů, které se musí celý život obnovovat nebo jsou schopny částečné regenerace, máme tzv. dospělé kmenové buňky."

V tomto okamžiku si ale někteří lidé mohou položit otázku, že když má dospělý člověk v sobě kmenové buňky, proč je nutné využívat třeba embrya k získání takových buněk?

"Ano. Právě buňky, které jsou v dospělém organismu, už jsou částečně nasměrovány. Už z nich skutečně nemohou vzniknout všechny buňky. Například buňky v kostní dřeni jsou především nasměrovány na krvetvorbu, i když věda je dnes dokáže změnit a vrátit jakoby zpátky, takže z nich mohou vzniknout buňky úplně jiných orgánů. Už jsou to ale vždy buňky, které jsou nějakým způsobem specializované na něco jiného. V regenerativní medicíně, v níž část tvoří ty kmenové buňky, se ale tyto buňky nevyužívají pouze k tomu, aby nahradily nějaké jiné chybějící. Využívají se i k tomu, že mohou produkovat takové faktory, které podpoří vlastní regeneraci. Jsou to vlastně takové malé továrničky, které vyrábějí růstové faktory, které podpoří regeneraci organismu. Není to tedy vždycky tak, že by z té buňky musel vzniknout nový orgán, třeba část srdečního svalu nebo nová chrupavka, kost. Tyto buňky ale mohou podpořit růst v organismu samotného pacienta, tzv. regeneraci. Další takovou oblastí jsou pak nanotechnologie, kdy pro dodávku nějakých faktorů budeme užívat nanomateriály, buď nanovlákna nebo nanočástice, které nám pomohou různé defekty překonat."

Když už jste zmínila nanovlákna, napadá mě, že před dvěma roky Technická univerzita v Liberci vyvinula svým způsobem světový unikát Nanospider. Spolupracujete nějakým způsobem s libereckými vědci?

"Jistě. Spolupracujeme s Technickou univerzitou v Liberci. Závisí ovšem také na tom, z čeho se nanovlákna dělají. A v tomto směru zase spolupracujeme s Ústavem makromolekulární chemie Akademie věd na vývoji optimálních nosičů třeba pro kmenové buňky nebo pro implantáty, například u poranění míchy nebo u nových chrupavek."

Vy jste se specializovala na výzkum mozku a říkala jste mnohokrát, že je to váš hlavní zájem. Platí to ještě?

"Určitě, protože prakticky celý život jsem se zabývala neurovědami, výzkumem mozku a míchy, a základními mechanismy onemocnění mozku a míchy. Teprve v posledních letech, kdy vidíme, že tato mozková onemocnění nebo poranění mozku nebudeme moci léčit tradičními metodami v medicíně, tak se usilovně věnujeme právě té nové možnosti léčby pomocí kmenových buněk, biomateriálů apod. Kombinujeme tedy vlastně znalosti, které máme z oblasti neurověd a z oblasti mechanismu těch onemocnění, s novou technologií, která by mohla zajistit léčbu."

Ústav experimentální medicíny, který vedete, je hodnocen jako velmi úspěšný i v mezinárodním srovnání. Už máte také několik patentů....

"Je to tak. Získali jsme tzv. Centrum excelence Evropské unie, což byl takový grant, když jsme do unie vstupovali. A získali jsme to právě na základě hodnocení našeho výzkumu. Náš ústav se zabývá tím, co je velice důležité pro naši populaci, tj. základním zdravotnickým výzkumem, který se nikde jinde u nás přímo takto nedělá. Za druhé, všechny skupiny v našem ústavu jsou skutečně produktivní. Nemáme tady skupiny, které nemají cenné, mezinárodně uznávané výsledky. Hlavním cílem našeho ústavu je nezůstat jenom u základního výzkumu, ale pokoušet se uplatnit výsledky, které máme, v lékařské praxi. Nehrajeme si tady jenom proto, abychom něco našli, ale chceme, aby se to nakonec dostalo až k pacientovi."