Ne všichni v Hollywoodu dostávají Oscary
Jana Koudelka pracovala skoro půl století v restauraci Izzis Deli v Santa Monice. Díky tomu vyslechla neuvěřitelné příběhy, získala řadu dobrých přátel.
Jana Koudelka se narodila v roce 1943. Její rodiče v malém městečku Neveklově, nedaleko Benešova, byli majiteli vyhlášeného pekařství, které nepřežilo znárodnění v padesátých letech minulého století. S manželem Václavem Koudelkou odešla po roce 1968 do zahraničí, neprve do Itálie, později do Spojených států.
Je vám líto, že jste ani v emigraci nemohla vystudovat vysněný obor medicíny?
Ne! Ráda jsem vše obětovala pro rodinu - manžela Vaška a dva syny. Potřebovali jsme mít standardní příjem, což profese manžela jako scénáristy neumožňovala. Byli jsme nuceni se rozhodnout jak zvládnout celou situaci ekonomicky. Nájem, dopravu, zdravotní pojištění a studie dětí nejsou nikde na světě zadarmo.
Jak jste to řešili?
Od nejistoty nás zachránila moje práce servírky. Byla to snadná volba. Stačilo se k tomu naučit trochu usmívat (z věčně zamračené vlasti to byla nezvyklá pohoda), minimální znalosti nového jazyka a nedaleká vzdálenost k dojíždění do práce. Přála jsem si díky tomu v pohostinství pracovat, snad až do konce života.
I přestože nad touhle profesí v Česku ohrnuje řada lidí nos?
Nikdo si tam neuvědomuje, že většina hereček a herců, než se na stříbrném plátně v Hollywoodu proslavili, roznášeli talíře a utírali stoly ve zdejších bistrech, například Lady Gaga, Jennifer Aniston, James Franco atd. Nám to navíc umožnilo pořídit si zanedlouho nedaleko Pacifiku malý domeček, ve kterém žiji dodnes.
Na co ráda vzpomínáte z doby, kdy jste ještě žila v Československu?
Vystudovala jsem střední pedagogickou školu pro vzdělávání učitelů v Berouně. Dostala jsem umístěnku do dětského domova v Olešovicích. Ten se nacházel v krásném zámku, který původně vlastnila rodina Habsburků. Učila jsem tam „nezvladatelné“ děti. Během toho jsem se přihlásila na Pedagogickou vysokou školu v Praze. Měli jsme tehdy společnou výuku psychologie s lékařskou fakultou. A tak nebyl žádný problém přestoupit na medicínu v podobném oboru a dokončit si vzdělání tam.
Proč k tomu nedošlo?
Zamilovala jsem se. Během studií v Praze jsem jednou navštívila Violu. Tehdy nejpopulárnější vinárnu na Národní třídě, kde kromě upíjení vína probíhaly představení hudby ve spojení s prací nových i renomovaných autorů básnických sbírek. Tam jsme se s budoucím manželem seznámili. Následovaly zamilované procházky na Střeleckém ostrově i posezení v hospodách na Újezdu pod Petřínem. Jejich součástí byli i Vaškovi kamarádi a učitelé z FAMU. Děkan filmové školy Franta Daniel a další jako například rodina Rychlíkových v konstelaci spisovatele Františka, slavného malíře Mikuláše i scénáristky Magdy.
Užívali jste si mládí a řadu neobyčejných zážitků. Patřila k nim i setkání v Davli?
V roce 1967 Vašek dostal nabídku spolupracovat na filmu “Most přes Remagen” jako asistent režie. Moc jsem se na rande těšila, ale jen do chvíle, než se objevil v nacistické uniformě. Celou dobu jsem se styděla, že jsem na veřejnosti vidět s touhle postavou v nenáviděném obleku. To, ale nebyl první kanadský žertík, který naše manželství propojil.
Co vás přivedlo do emigrace?
Ne, ale Napomohl tomu 21. srpen 1968. Natáčení umíněného filmu okamžitě skončilo. S přáteli jsme tehdy byli pracovně v Itálii. Vašek byl jedním z organizátorů, kteří se snažili založit dlouho plánovaný studentský festival filmových škol v Mariánských lázních. V té době díky tomu pro nás Itálie vypadala jako zaslíbená země. Všichni nám po invazi vojsk Varšavské smlouvy vycházeli ohromně vstříc. Vlivný senátor, advokát Gian Carlo Zoli, který se o nás staral, nám pomohl pronajmout ve Florencii krásný byt blízko budovy opery u řeky Arno. Dostali jsme také možnost studovat na univerzitě pro cizince italštinu a historii umění.
V čem vám to pomohlo?
Mohli jsme po celé zemi svobodně cestovat a poznat se v Římě i s velvyslancem Československa. Byla jsem v jiném stavu a jako reprezentant rodné země nám pomohl vstoupit do manželského svazku. Ale nezapomněl nás přitom oslovovat korektně, soudružko Jano a soudruhu Vašku.
Seznámil vás i s oddávajícím knězem ....
Byl to starší farář z římsko-katolického církevního řádu původem z Československa. Po večerech nám dával novomanželské lekce, během kterých jsme si připíjeli mešním vínem. Zařídil, že kvůli nám dokonce otevřeli kapli, ve které se kdysi ženil Dante.
Čím to v Itálii skončilo?
V roce 1970 přišla naštěstí nabídka od Franty Daniela ke spolupráci v AFI (American Film Institute). A tak jsme se dostali do Hollywoodu.
Co to pro vás znamenalo?
Především tvrdou práci, ale i každoroční procházku po červeném koberci k udílení Oscarů. A potřebu vyrovnat se s kanadskými žertíky manžela. Například v době kdy v LA probíhaly Olympijské hry v roce 1984, nedaleko od našeho bydliště se konaly lukostřelecké soutěže. Vašek si vyrobil z prutu luk s tětivou z chlupatého provázku a snažil se reprezentovat Československo, které se her tehdy nesmělo kvůli Moskvě zúčastnit. Ochranka ho vyrazila.
Byla jste i úspěšnou herečkou. Především na prknech, která znamenají svět…
Objevila jsem se v divadelním představení komického hororu Frankenstein jako lehká žena. Stála jsem opřená o pouliční lampu a mávala kabelkou. Městská lampa z lepenky – rekvizita, padala podobně jako celý strašidelný příběh a diváci nevěděli, jestli se mají smát anebo brečet nad utracenými penězi za vstupenky. Dalo by se říct, že moje herecká kariéra tím skončila. Ale díky profesi servírky jsem se mohla s celebritami nadále setkávat.
Jak to?
Naše restaurace bývala otevřená 24 hodin denně a tak se k nám po natáčeni chodili občerstvit Robert Redford, Arnold Schwarzenegger, Julia Andrew a jiní, kteří nedaleko bydlí anebo bydleli.
A jak jste zvládla celý uplynulý rok pandemie?
C-19 uzavřel nejenom naší restauraci. Přišla jsem o práci a odešla do důchodu. Konečně si mohu trochu odpočinout. Pokud to bude možný, věnovat se objevování Ameriky, projet národní parky, projít horské stezky, uvidět historická místa atd. Mám taky čas vzpomínat na to, co bylo v životě krásné, smutné a hlavně zajímavé. Bylo toho víc než dost. Ale ještě se životem nekončím. Na internetu mi objevila kamarádka možnosti studia dálkových kurzů, které mají spojení s medicínou, mou vysněnou představou o práci, které jsem se chtěla původně věnovat.
