Nechtěné dítě
Poslancům se minulý týden nepodařilo zvolit prvního českého ombudsmana. Šlo sice o první kolo volby, ale jak uvádí Zdeněk Vališ, už nyní se naplňují chmurné předpovědi o osudu veřejného ochránce práv lidí před státními úřady.
Je to neefektivní luxus, zbytečná instituce, další byrokracie navíc. Tím vším prý má být podle odpůrců ombudsman. Už ve chvíli, kdy zákon prošel v poslanecké sněmovně, neskrýval její předseda Václav Klaus špatnou náladu. Ombudsman byl schválen k mému velkému vzteku, přiznal se Klaus novinářům. I přes silnou nechuť k institutu ombudsmana se nakonec Klausova ODS minulý týden do voleb zapojila. A je velkým paradoxem, že její kandidát získal téměř všechny hlasy poslanců této strany, zatímco mnoho jiných poslanců tajné volby v podstatě bojkotovalo, čehož důkazem je fakt, že všem kandidátům očividně chyběly hlasy i z těch stran, které je samy nominovaly.
Může to znamenat nespokojenost se samotným úřadem, s kandidátem, popřípadě obojí dohromady v kombinaci se snahou o politický handl. O existenci stranických hrátek svědčí třeba naprostý debakl kandidátů prezidenta Václava Havla. Někteří pozorovatelé v této souvislosti zaznamenali s jistým údivem, že neprošla prezidentem navrhovaná Anna Šabatová, bývalá disidentka, která veřejnou ochranu práv už prokázala naplnit dlouholetou praxí za komunistického režimu. Možná ale právě proto, dodává komentátor deníku Právo a pozastavuje se zároveň nad tím, že Šabatová nedostala jasnou podporu ani od poslanců sociální demokracie, ke které má velmi blízko. Takový postoj k volbě ombudsmana ovšem opětovně nastoluje otázku, jaké má mít vlastnosti člověk, který se této funkce ujme. Vždyť nebude mít prakticky žádnou pravomoc donutit nějaký úřad k určité činnosti, aby zjednal nápravu. Svou sílu může ombudsman čerpat pouze z vlastní morální autority, uznávané většinou občanů.
A jakou morální autoritu by měl člověk zvolený na základě zákulisních politických obchodů? Tím by vlastně byla jen potvrzena slova odpůrců ombudsmana, kteří hovoří o zbytečnosti této funkce a uvádějí, že v Česku je ochrana práv dostatečně zajištěna jak Listinou lidských práv a svobod, tak soudním systémem. Nebylo by proto žádným překvapením, kdyby zvolení prvního veřejného ochránce práv odložila nakonec sněmovna na neurčito. Takovou variantu už ostatně někteří poslanci opatrně připustili. Na druhé straně není bez zajímavosti, že ombudsman zatím kopíruje osud některých institucí, jejichž existence je zakotvena buď v zákoně nebo přímo v Ústavě, ale kterým urputně brání ve faktickém příchodu na svět sami zákonodárci. Několik let tomu bylo třeba u Senátu a například Nejvyšší správní soud a s ním celá opravdu funkční soustava správního soudnictví jsou úplně v nedohlednu.
