Nejznámější Češka v San Diegu
Na rčení „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem,“ asi něco bude. A pokud si ho upravíme na “kolik profesí znáš, tolikrát jsi reprezentantkou rodné vlasti“, je podle médií v San Diegu bez diskuze Markéta Hančová naše nejznámější neoficiální velvyslankyně.
Rodačka z Břeclavi, vystudovala na Karlově universitě literaturu, lingvistiku a hudební vědu. Vášnivá aktivistka je zakladatelkou a dvě desetiletí učitelkou české školičky Sluníčko. Organizuje nejrůznější setkání komunity od tanečních zábav přes táboráky, dětské dny, přednášky, až po koncerty vážné hudby. Miluje folklor, který nejen zpívá, ale ráda ho s dětmi i tančí a vyhlášené je i její kuchařské umění. Nesmi chybět ani sportovní výkony na paddleboardu. O klavírní výuce a zpěvu v Poe Street Band se pějí jen chvály, podobně jako o znalostech historie jihokalifornského velkoměsta a jejích průvodcovských kvalitách. Za poslední tři desetiletí se tady Markéta stala neoficiální reprezentantkou České republiky. Vše tohle skromně vysvětluje: „Myslím si, že dělit se v jiné kultuře o tradice, historii a zvyky a zároveň naslouchat kulturám ostatních, je nepřímá cesta k toleranci a ke smíru ve světě. Čím více toho o druhých víme, tím méně “jiní” nebo dokonce “divní” nám připadají. Poznejme se a poslouchejme se navzájem a užijme si krásu našich rozdílných kultur.“
Proč vás všechny tyhle aktivity baví a naplňují?
„Jako každý expatriot si vážím toho, že můžu žít ve dvou kulturách, ve kterých se cítím jako doma. A to, jak mě tady Američani přijali, mě stále udivuje! Za celá ta léta mi nikdo nedal najevo, že sem nepatřím nebo jsem nějak jiná. Naopak. A tak se s radostí s Američany dělím “o to naše” a ráda pro ně připravuju dění, možná jako malé poděkovaní za jejich přijetí a jejich toleranci, ale taky, protože jsem pyšná na to, odkud pocházím. Taková malá zemička a tolik krásy a neskutečných skutků, které můžeme nabídnout. A práce pro naši československou komunitu mě naplňuje z jednoduchého důvodu. Je udržováním jazyka a našich kultur, jejich předávání našim dětem a vytváření možností Čechů a Slováků se scházet a k tomu nabídnout pěknou záminku! A je jedno, kolik přijde lidí, důležité je vědět, že tady něco takového je. A myslím, že se za těch 20 let podařilo vytvořit ten pocit, že se tady v naší komunitě stále něco děje.“
Kterou z Vašich akcí máte nejraději?
„Práce s dětmi je pro mě moc důležitá a moc mě baví. I když ty moje už odrostly. S tím jsou spojeny vystoupení, udržování tradic jako naše Mikulášská nebo dětský karneval. Velikou radostí jsou koncerty vážné hudby, s kterými jsem začala před čtyřmi lety. Našla jsem si krásný historický sál asi pro 150 lidí, a zvu si na ně špičkové hudebníky z Čech, členy místního symfonického orchestru a další renomované umělce. V programu nikdy nechybí aspoň jedna skladba českého nebo slovenského skladatele, někdy je program český celý, a protože si programy moderuji a mnohokrát se podílím i na dramaturgii, mám možnost mluvit nejen o hudbě, ale i naší kultuře a historii. No a v našem obchůdku si o přestávce můžete dát štrúdl, koláč, dort nebo české pivo! A vypadá to, že tyto hudební mezinárodní večery, kde nikdy nechybí humor a dobrá nálada, se Američanům i našim lidem moc líbí.“
To musí být velice finančně náročné…
„Na kultuře se nevydělává, to každý ví, ale proto to snad ani nikdo nedělá. Na začátku to bylo náročné, zaplatit za sál a hudebníkům se samozřejmě musí, ať je situace jakákoliv! První koncert měl šest (ohromných a nadšených) návštěvníků, pro které jsme vše odehráli, ale brzy jsme si udělali jméno a teď už jsme poslední tři roky vždy vyprodaní. A s rostoucím a velice příjemným publikem přišla i podpora od těch co se jim pořady líbí. A myslím si, že když něco děláte s nadšením a nezištně, tak to se po celém světě kvituje a ocení.“
V San Diegu funguje Československý domek už od roku 1935
Co vás vedlo k založení české školy?
„Vždycky jsem pracovala s dětmi, ale tady bylo hlavním impulsem narození mých dětí. A navíc jsem měla, touhu být aktivní v jednom zajímavém místě. Československý domek v San Diegu. Je součástí domečků z roku 1935, kdy byla pro světovou výstavu postavená v atraktivním španělském stylu mezinárodní vesnička patnácti národnostem, které v té době v San Diego byly. No a československý domeček funguje dodnes a tam jsem začala dělat dětské dny… Ač mi moje odrostly, malým dětem se věnuju dál a snažím se v nich vzbudit lásku k našemu jazyku, kultuře, historii, folkloru…“
Jak jste se vlastně dostala až do San Diegu z malého moravského městečka?
„Do Spojených států jsem přijela až po Sametové revoluci. Chtěla jsem se naučit anglicky a poznat svět. Jako mnozí v Čechách, milovala jsem americkou literaturu padesátých let, beatniky, a chtěla jsem jít po stopách Ferlinghettiho, Kerouaca, Ginsberga, atd. Splnil se mi tím veliký sen. Dokonce se ani nestačil “vysnít”, tak rychle se uskutečnil. Začala jsem americkou literaturu překládat, psát o ní eseje a společně s mým bratrem a manželem vydávat. A díky tomu jsem se potkala s mnoha ohromnými lidmi včetně žijících beatniků a literátů, kteří se jimi zabývají. No ale to trochu předbíhám, v Americe jsem začínala jako au pair pro psy (ano pro psy) v ohromné rodině. Za našetřené peníze jsem vyrazila po Americe. Na cestě v New Yorku jsem potkala takového bezvadného Čecha no a díky němu jsem v Americe dodnes!“
Jak jste objevila nádherné San Diego?
„Po setkání s Vláďou, mým manželem, jsme vyrazili na pětiměsíční cestu po USA a mířili jsme do San Diega. Já jsem o tomhle městě nic nevěděla. Ale Vláďa si v nějaké cestovní příručce v Itálii našel, kde čekal v utečeneckém táboru na odlet do Ameriky, že San Diego je “the finest city”, to nejkrásnější a nejpříjemnější město v USA. A tak jsme se tam jeli podívat, a příručce jsme dali zapravdu. Bydlíme tady dodnes a stále toto klidné přístavní město obdivujeme.“
Měli na vaší profesi vliv rodiče?
„Samozřejmě. Oba byli učitelé. Z Prahy dostali umístěnku v pohraničí, jak to tehdy chodívalo, a zakotvili na Moravě v Břeclavi. Věnovali se nejenom vzdělávaní, ale založili a vedli pěvecké a dramatické kroužky, které pod jejich vedením vyhrávaly nejrůznější kulturní ceny a hlavně se staly neoddělitelnou součástí kulturního života nejen v Břeclavi. Umožnit jiným zažít krásy umění jsem určitě zdědila po rodičích, kteří mi jsou ohromným příkladem.“
Američtí žáci vás respektují, i když mají nohy na stole
Byla jste učitelkou v Praze na střední škole i děkankou na Platt College. Mohla byste porovnat styl výuky? V čem se liší a v čem jsou si podobné?
„ V Čechách jsem už učila mnoho let, takže moje zkušenosti z českého školství jsou možná zastaralé a neaktuální. Největší rozdíl je v požadavcích a ve vztahu k učiteli. U nás v Čechách je vše náročnější. Běžné je ústní zkoušení, písemné testy s esejovou odpovědí a maturitní zkoušky. To tady vůbec není. Zkoušení je jen písemné, mnohokrát “test s otevřenou knihou” nebo zaškrtávání odpovědi A nebo B…. Ale já učím po svém a po evropsku. Další věc je evropské curriculum, které nabízí velice dobrý akademický základ, jeden předmět studujete několik let a rok od roku je náročnější, nabízí také mnohem větší škálu předmětů… Tady máte každý předmět, kromě jazyka a matematiky, jen jedno pololetí nebo jeden rok.“
Co vás v místní škole nejvíce šokovalo?
„Asi to, že je tady vše uvolněnější. Studenti sedí s nohama na stole, když učitel vejde do třídy a nikdo se ani nehne. Když jsem studentům vyprávěla, jak se u nás všichni postaví do pozoru a ztichnou, když se objeví učitel, tak jim to připadalo docela komické. Ale i když má americký student jiné chování, a náš vztah je kamarádštější (nakonec, oslovují učitele křestním jménem), tak respekt mají a na přísnost slyší. Jsem šťastná, že mám tu ohromnou možnost být učitelkou v jiné kultuře, já nabízím svoji evropskou perspektivu mým studentům a oni mně jejich americkou. Snad to zní jako fráze, ale američtí studenti ze mne dělají se svoji tolerancí a zvláštní upřímností lepšího člověka každý den.“
Kterou z milovaných desítek činností upřednostňujete?
„Asi největší radost mi dělá dát lidem dobrou záminku se sejít, ať už je to návštěva divadla, výlet, táborák, taneční zábava. Proto jsem i učitelkou.“
Zbývá vám čas na nějaké hobby/koníčky?
„Ano. Ráda sportuju, celá rodina jsme vášniví lyžaři, rádi společně kempujeme, muzicírujeme… Taky moc ráda vařím, ale na sbírku receptů je díky internetu už pozdě. Sbírám proto kuchařské zástěry. Hodně s rodinou cestujeme po světě a můj suvenýr je vždycky zástěra. Mám jich asi padesát, a nebojím se žádnou z nich používat. Musí mít patinu, vždyť od toho je.“
Která je nejvzácnější?
„Ta od babičky, ručně vyšívaná a krajková. Neberu si ji příliš často, ale pokud ano, vždy mě dokáže svou energii nadchnout.“
Občas se u kuchtění něco nepovede. Bojíte se v receptu pokračovat?
„Ano, to se samozřejmě stává. Zrovna minulý týden můj francouzský moučník palmiers, letěl to popelnice. Ale hned jsem na něj šla znova.“
A obráceně, co se vám vždy podaří a rodina i přátele se o to dokážou porvat?
„Je to dort “podkova”. Udělala jsem jich stovky. Stal se nedílnou sladkou součásti našich rodinných, kulturních a sportovních akci. Chutná Američanům i Čechům. Recept není složitý: 4 vejce, 20 dkg cukru, 20 dkg mouky, prášek do pečiva, hrnek vody, 20 dkg másla. Z bílků sníh, žloutky, cukr máslo rozšlehat, přidat mouku, prášek do pečiva a vodu, nakonec vmíchat sníh z bílků. Pak dvakrát proříznout, naplnit a ozdobit. Jednoduché a výborné.“
Jak to všechno během pandemie covidu zvládáte?
„Naštěstí jako učitelka jsem mohla pokračovat v práci, i když jen přes Internet. Naše kulturní projekty se samozřejmě nekonaly. Teď už konečně v Kalifornii dochází k uvolnění restrikcí. Oslavili jsme to právě asi se stovkou přátel z komunity na pláži Pacifiku s tradičním pálením čarodějnic a krátce na to dětským dnem.“
A co připravujete?
„Naše koncerty budou pokračovat po prázdninách. 8.září budeme mít koncert k 180. narozeninám Antonína Dvořáka, hrát budou muzikanti z místního symfonického orchestru a na programu bude mimo jiné Dvořákův Americký kvartet.“
