Nemám dojem, že jsem něco zmeškal
Z nepublikovaného rozhovoru s Janem Lukasem
"Já jsem neměl žádné snahy nebo cíle, prostě to šlo všechno samo od sebe. To mě ani nikdy nenapadlo, že bych to dělal... ale... prostě se to stalo, no,"řekl o své úspěšné fotografické kariéře Jan Lukas v lednu 2004 v New Yorku.
Prožil větší polovinu života v Československu a když mu bylo 50, emigroval do Spojených států. Začátky byly pro zralého muže s renomé těžké.
"Vlastně jsem se nejdřív uchytil u číšníků, u unie číšníků, která si vydávala časopis. Tak to bylo první stálé zaměstnání, oni platili teda hrozně málo, ale chodil jsem do prostředí, do kterých bych se jinak nedostal, víte, vrátní, noční hlídači a tahlety věci... Což jsem byl hrozně rád, protože jsem si tam udělal věci, které oni sice nepotřebovali, ale mě to zajímalo. Ale stejně jsem byl klidný, protože Andre Kertezs, který byl slavný už tehdá před válkou v Paříži, tady taky vůbec neuspěl. Dělal jenom House and Garden, něco takového, zátiší, ale to co on uměl, se neuplatnilo."
Janu Lukasovi nepomohlo ani renomé z Československa...
"Tady to nebylo nic platné. Mě pomohl ten srpen 1968, kdy jsme se stali středem zájmu, a Cornell Cappa z International Musea mi udělal výstavu o tom. A z toho bylo dost publicity. New York Times prinesl o tom stránku a to mi dost pomohlo. Na základě toho jsem potom dostal angažmá na fotografování konvence demokratické i republikánské v Miami, no prostě tím se to trošku rozhýbalo."
Jan Lukas se narodil v roce 1915 v Českých Budějovicích. Jako kamaraman natáčel ve 30. letech propagační filmy v Baťových ateliérech, ale už v té době se začínal věnovat fotografii. Jeho přítel a kolega Alexandr Hackenschmied, v Americe Hammid, se ve Zlíně naopak od fotografie dostával k filmu. Po emigraci se mu otevřela kariéra slavného experimentálního filmaře. Jan Lukas se s ním za kamerou setkal nejprve v roce 1937 při natáčení reklamního filmu Silnice zpívá a pak až v roce 1967 při natáčení filmu We Are Young.
"Saša dělal velké filmy pro výstavy, takové ty na tři projekce, a do toho jsem fotografoval různojazyčné firmy, obchody a církve a ty slidy použil jako mrtvolky v tom filmu. To bylo moc dobré, protože to jsem si taky nadělal věci, kterých bych si řekněme dříve nevšímal. Nebo všimnul bych si, ale ne tolik, jako když jsem věděl, že mají uplatnění."
Jan Lukas proslul jako tvůrce reportážní fotografie. V Československu spolu s Václavem Jírů a Karlem Hájkem spoluzakládal tradici magazínové fotografie. Spisovatel Emanuel Frynta ještě před jeho emigrací řekl: "Lukas je fotografem zaujatého postřehu, jeho síla rozhodně není v přípravě a kontemplaci. Rozumí skutečnosti v její dynamice a uplývání, jde za okamžikovým vyjevením podstaty. První chvíle je pro něho ta pravá."
Také později v Americe se Lukas věnoval žánrové fotografii, v níž díky svému vidění a výtvarnému cítění dosáhl výjimečných kvalit. New York, kam přijel v roce 1965, označoval Lukas do posledku za svoji velkou inspiraci:
"Já jsem byl jak v jiříkově vidění nad New Yorkem. A jsem do dneška, pokud bych ještě šel ven. Jsem vždycky překvapený, že kdokoliv přijede, že to sdílí taky. Poněvadž jednak se tady pořád všechno mění, že jo, co uvidíte, musíte vyfotit ten den, protože za týden už to tam třeba nebude. Nebo bude jiný výhled. No a hlavně těch národů a toho všeho tady je tolik, že se člověk zkrátka nemůže nudit."
Bylo v tom množství fotografií a tématických cyklů něco, co Jan Lukas fotografovat chtěl, a nepovedlo se mu to? Nějaké téma, které zůstalo nenaplněnou touhou?
"Téma ani ne, ale byly jednotlivé fotky, které jsem zmeškal, buď že jsem neměl aparát, nebo že jsem byl líný a nebo že jsem se bál. Konkrétně jednu fotku, tu vidím furt v hlavě, když jsem jel do Moskvy vlakem, tak v Čiernej pri Čope se čeká tři hodiny, že jo. A na druhé straně, když jsme přijeli, v čekárně byl velikánský obraz takové bitvy, jako u Lipan nebo něco, a pod tím ležely desítky spících vojáků. To byla ohromná věc. A to jsem si netroufl vyfotit, protože to bych se možná byl už nedostal nikam dál. Tak na to tak myslím... Ale jinak ne, nemám dojem, že jsem něco zmeškal..."
Pražská výstava Lukasových velkoformátových fotografií z 60. a 70. let minulého století nazvaná New York - Pompeje končí tuto neděli 10. září. Z jeho rozsáhlé tvorby se zachovala pouze část, neboť jako člověk tajně opouštějící vlast nemohl vyvézt celé své dílo a mnoho negativů vzniklých před rokem 1965 se ztratilo.
Tento příspěvek vznikl s významným přispěním kunshistorika Davida Koreckého.
