Nepřítelem je demokracie

Vystoupení anarchistů v Praze je námětem poznámky Zdeňka Vališe.

U některých politiků a komentátorů bylo možné pozorovat v minulosti jistou shovívavost vůči levicových extrémistům. Oproti neonacistům, kteří ohrožují podstatu demokratického systému, prý nejsou tak nebezpeční. Třeba takoví anarchisté sice odmítají stávající společenský řád, vystupují proti státu jako takovému, ale jsou to jen idealisté, kteří stejně časem prohlédnou, že anarchismus je krystalická utopie. Toto konstatování ovšem nic nemění na faktu, že anarchismus, stejně jako neonacismus nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů.

Nenechme se mýlit odlišnou rétorikou a vnější fasádou obou hnutí. Společným jmenovatelem ideologií, které vyznávají, je odpor k demokracii. Ta je příliš složitá, pomalá a těžkopádná, ale především prohnilá. Proto musí být smetena a nejlepší cestou k tomu je diktatura jako řemen, ať už v zájmu primitivního nacionalismu nebo stejně primitivní utopie. Idealismus může být za určitých okolností ještě nebezpečnější než otevřeně projevovaný brutální cynismus. Přinejmenším proto, že poskytuje motivaci k násilnickému jednání i lidem, kteří jsou jinak hodně ušlechtilí nebo příliš zbabělí. Násilí se pro mnohé z nich nakonec stává samoúčelem. Je to příklad slepé uličky, do níž vede každý fundamentalismus.