(Ne)Promlčení – detektivka Jiřího Březiny se vrací do doby odsunu i pádu železné opony
Před sedmdesáti lety začala nová kapitola dějin českého pohraničí - po staletích jej museli opustit němečtí obyvatelé a na jejich místo přicházeli noví lidé. Nebyli mezi nimi jen ti, kteří chtěli najít nový domov, ale také ti, jejichž motivy byly jiné - touha po zisku nebo sklony k násilí. Krátce na to se západní a jižní hranice uzavřela a stala se ostře střeženým pásmem. Pásmem, ve kterém zůstala vesnice Pasečky a s ní i zločiny, které nepodléhají promlčení.
Kniha Promlčení je už druhou detektivkou Jiřího Březiny, za svou prvotinu Na kopci získal Cenu Jiřího Marka. Své hrdiny tentokrát přivádí do nejspíše šumavské vesnice, osudově poznamenané odsunem.
„Po hodině jízdy se rovná krajina začala vlnit, lány se rozdělily na menší políčka a nakonec je pohltily lesy. Vesnic ubývalo a silnice se zhoršovaly. V závěru jsme se kodrcali hustým lesem po zcela rozbité asfaltce. Mraky, které mne doprovázely celý den, se konečně rozhodly splnit výhružku. Setmělo se a začalo lít jako z konve. "Sem už se nesmělo," houkl na mě Hrdlička přes vrzání stěračů, když jsme minuli opuštěnou strážní budku. "Dál už mohli jenom místní, lesáci a samozřejmě péesáci."
Jiří Březina nezvolil Šumavu jako místo děje náhodou:
"Můj vztah k Šumavě je veskrze vřelý. Jezdím tam na chalupu, jsem milovníkem pěší turistiky, takže rád chodím, rád se toulám zejména na Lipensku, ale i západněji."
Tam jste přišel na nápad napsat detektivku z doby odsunu?
"Nevím, jestli to bylo spojené se Šumavou jako takovou. To téma odsunu se ke mně dostalo spíše oklikou, ne že bych jej vyhledal nebo nějakým způsobem toužil jej zpracovat, ale spíše se mi hodilo do toho příběhu jako doba vymknutá z kloubů, kde lidé, kteří nemají čisté úmysly, mají šanci je realizovat."
Odsun – stále živé téma
Kniha se vrací do dvou přelomových období 20. století. Do doby krátce po osvobození a do prvních let po sametové revoluci. Pro svůj příběh použil Jiří Březina i dobové prameny:
"Nechal jsem se jimi inspirovat. V té knize nejsou zachyceny reálné události spíše střípky a epizody, které se v té době odehrály nebo mohly odehrát. Inspiroval jsem se příběhem asi šestiletého chlapce, který po osvobození Sudet se při útěku před ruskými vojáky oddělil od své maminky a sám v šesti letech prošel půlku republiky a zažil spoustu pohnutých událostí."
„Maminka už na mě čeká ve dveřích. Bojí se, to poznávám hned. Obličej má stažený strachem, ale snaží se to skrývat. Zavře za námi dveře. Posílá mě do světnice a sedá si vedle mne na postel. Obličej skrývá v dlaních, neví, co dělat. Najednou mne popadne za ruku a vybíhá se mnou ven. Běžíme podél potoka, na cestu se neodvážíme. Dojdeme až ke stavení, kde bydlí Zahrádkovi. Máma buší na dveře, dlouho nikdo neotevírá. Nakonec se v okně objeví stříbrná hlava Honzova táty. Honza je ve škole, sestavuje se tam Národní výbor. Bez Němců. Honzův táta nám radí, ať jdeme radši domů, že to teď pro Němce bude stejně zlý jako pro Čechy za války.“
Hlavní hrdina Promlčení přijde na své případy z Paseček díky pátrání v policejním archivu. A do minulosti se rád vrací i autor knihy.
"Osobně mě v detektivkách zajímá téma nějakých minulých případů nebo záležitostí, které jsou už zdánlivě nevyřešené nebo naopak vyřešené. Prostě návraty do minulosti. To mi přijde poměrně atraktivní."
A vy sám jste čtenářem detektivek?
"Jsem, já čtu rád všechno, ale detektivky, ty čtu hodně rád."
Vesnici Pasečky bychom na mapě hledali marně. Pokud bychom vycházeli z knihy, mohl by její předobraz být na Šumavě nebo v Novohradských horách. Nebo na desítkách dalších Paseček se svými (ne)promlčenými vinami v celém českém pohraničí.
