Pražská čtvrť Libeň

V dnešní pravidelné rubrice se společně se Zdeňkou Kuchyňovou vydáme do pražské čtvrti Libeň.

Libeň slaví letos významné jubileum - sté výročí připojení ku Praze. Archeologické nálezy svědčí o tom, že území dnešní Libně bylo osídleno už v pravěku. Historikové pátrali po původu jména této čtvrti. Přímo se nabízí, že své jméno dostala podle "libého", "krásného" místa. Zřejmě se však jmenuje podle zdejšího vladyky Libena, přivlastňovací tvar zní Libeň - což znamená Libenovo panství. Prvním historicky doloženým držitelem Libně je však staroměstská patricijská rodina Rotlevů, jíž mj. patřil i ústřední dům pražského Karolina. Výrazně se do historie zapsala v 16. století Eliška Hoffmannová z Donína, která dala postavit zdejší renesanční zámek - který je dodnes dominantou čtvrti. Jak uvedl šéf archivu obvodního úřadu pan Kovařík, do libeňských dějin výrazně zasáhl pruský vpád do Čech roku 1757, při němž byla celá Libeň včetně zámku značně poničena.

"Tehdejší purkmistr Starého Města Václav Fridrich z Friedenbergu se rozhodl využít nutné opravy zámku a prosadil celkovou vnější a vnitřní přestavbu v rokokovém slohu. Staroměstští konšelé se ovšem zdráhali odhlasovat 40 tisíc zlatých na tento nákladný podnik a tak se purkmistr vypravil do Vídně k císařovně Marii Terezii s žádostí o podporu a s návrhem, že by renovovaný zámek mohl sloužit císařovně jako dočasná rezidence při jejích pobytech v Praze. Nabídka byla přijata, purkmistr podpořen a dokonce vyznamenán. V létech 1769 - 1770 byl zámek rokokově přestavěn a rozšířen o honosné východní křídlo s věžičkou a hodinami a o zámeckou kapli, jež až do začátku 20. století nahrazovala v Libni katolický kostel. Přestavbu zámku navrhl a řídil architekt Jan Josef Prachner, syn proslulého řezbáře Richarda Jiřího Prachnera, který zase vytvořil hlavní oltář zámecké kaple, zatímco oltářní obrazy a fresky jsou dílem Ignáce Raaba."

Ačkoliv zámek není žádná malá stavba, pro Libeňáky je to prostě jejich "zámeček" a dodnes ho navštěvují, neboť v něm sídlí obvodní úřad. Ale vydejme se ještě do historie, neboť mezi návštěvníky zdejšího zámku byli císařové i králové. Záhy po dokončení stavebních prací roku 1770 hostil například císařovnu Marii Terezii, která přijela do Čech dohlédnout na budování terezínské pevnosti.

"V libeňském zámku pobývala císařovna i ve třech následujících letech při svých občasných návštěvách v Praze. Vidíme, že vzala primátora Friedenberga opravdu za slovo. Avšak současně s touto nejvyšší poctou se objevily nad osudem půvabného sídla i zlověstné mraky. Za morové epidemie roku 1772 byl v části zámku narychlo zřízen špitál a několik let poté zase vojenská nemocnice. V osmdesátých letech se dokonce objevil návrh umístit sem blázinec /jak zní dobový termín/ ze špitálu sv. Bartoloměje. Od tohoto zachránily zámek vojenské manévry za přítomnosti císaře Josefa II., který se tehdy - jaksi v tradici své matky - ubytoval právě v libeňském zámku. A pražským primátorům bylo zachováno na dlouhá desetiletí klidné a krásné letní sídlo."

Josefem II. však pobyt korunovaných hlav v Libni zdaleka nekončí. Například v srpnu roku 1791 se zde před svou korunovací ubytoval císař Leopold II. Z libeňského zámku tehdy vyšel velkolepý korunovační průvod, který popsal Alois Jirásek ve svém románu F.L.Věk. Na zámku sídlil šest týdnů císař František I. a to s celým svým kabinetem a většinou dvora. A roku 1830, záhy po svém svržení červencovou revolucí, tu nalezl útočište i francouzský král Karel X. V následujících letech měl zámek i podstatně prostší hosty a dočasné obyvatele. Například za velké povodně roku 1845 zde nalezly útočiště mnohé libeňské rodiny. A právě zde, na libeňském zámečku bylo roku 1901 slavnostně vyhlášeno připojení Libně ku Praze.

"Jednání o spojení Libně s Prahou bylo zahájeno v roce 1896 starostou Aloisem Cikánkem a to soukromým dopisem, který zaslal tehdejšímu starostovi Prahy Čeňkovi Gregorovi. Před první světovou válkou byly připojeny pouze obce Vyšehrad, Holešovice-Bubny a Libeň jako poslední v roce 1901."

Jak dodal vedoucí archivu Kovařík, těžko si dnes dokážeme představit Libeň jako vesnici, obklopenou romantickou krajinou s vinicemi, roztroušenými usedlostmi a letohrádky bohatých pražských měšťanů a šlechticů. S rozvojem průmyslu tento ráz postupně ztrácela. Vinice zmizely beze zbytku, ale jejich jména - Palmovka, Pekařka, Bulovka, Rokoska či Hercovka přežívají dodnes v názvech ulic. Zmizely i některé usedlosti. Například Balabenka, kterou zakoupil bankéř a podnikatel Karel Antonín Ballaben. Jeho vnučka Karolína se zde seznámila se svým budoucím mužem, hudebním skladatelem Františkem Škroupem. A když už jsme narazili na kulturní historii, musím podotknout, že na nedaleké Palmovce pobýval básník Vítězslav Hálek a prý zde napsal i své poslední verše. Do kulturní historie Libně se osobitým způsobem zapsal i letohrádek Šilboch. Jedna z pověstí vysvětluje jeho nečeský název. Když Prusové vtrhli roku 1757 do Čech, postavili tu prý na stráž vojáka, ale při svém kvapném ústupu po prohrané bitvě u Kolína ho tady doslova zapomněli. Na památku této epizody se zámečku začalo říkat Šilboch, což je zkomolenina z německého "Schildwache", tj. předsunutá stráž. Kromě toho stávala v těchto místech i symbolická plechová soška pruského vojáka, uložená po zboření Šilbochu v pražském muzeu. Ale vraťme se od pověsti k realitě a k tomu, čím se letohrádek zapsal do historie. Na začátku 19. století jeho majitel režisér Stavovského divadla Jan Karl Liebich, připravil svým hostům na Štědrý den roku 1812 překvapení - vánoční jedličku - a to v době, kdy tradice vánočních stromků do Čech ještě nedorazila. Tak byl do Prahy uveden nový vánoční zvyk a Libeň v něm získala historické prvenství. S příchodem průmyslu se Libeň začala měnit a její poetika získala zase jiný výraz průmyslové periférie se spoustou lidských osudů. Stará Libeň dnes postupně mizí. Její domky, dvory a továrními objekty odcházejí do nenávratna jako němí svědkové jedné éry libeňské historie.