V dnešní rubrice se vydáme za zajímavou technickou památkou a tou budou větrné mlýny
Už naši pra prapředci přemýšleli, jak získat ze zrní mouku. Používali k tomu drtiče a ruční mlýny. Poměrně brzy však objevili i další zdroje energie - vodu a vítr. My se dnes vydáme za mlýny větrnými, které patří k významným technickým památkám.
Už naši pra prapředci přemýšleli, jak získat ze zrní mouku. Používali k tomu drtiče a ruční mlýny. Poměrně brzy však objevili i další zdroje energie - vodu a vítr. My se dnes vydáme za mlýny větrnými, které patří k významným technickým památkám. Nevíme, kdo byl vynálezcem větrného kola. Většina autorů se však shoduje v tom, že bylo objeveno několik tisíc let před naším letopočtem v persko-arabské oblasti, kde byl nedostatek vody. Nejstarší zmínka o větrném mlýně v Evropě pochází z 9. století. Historií větrných mlýnů se zabývá doktor Josef Vařeka z Etnologického ústavu Akademie věd, kterého jsem se zeptala, kdy se objevily první větrné mlýny na českém území.
"Na našem území ty bylo někdy ve 13. století a má se za to, že větrný mlýn sem přinesli premonstráti. A v blízkosti jejich kláštera stál v Praze první větrný mlýn. A nejenom v Praze, zřejmě i v Čechách."
Dochoval se některý z těchto prvních větrných mlýnů?
"Ne, to se bohužel nedochoval, to byly dřevěné stavby. Ale pokud jde o ten princip, tak ten se v průběhu věků měnil jen málo."
"Jsou dva základní druhy větrných mlýnů. A to celodřevěný, u kterého se po větru obrací nebo otáčí celé to těleso mlýna. Pak jsou tzv. holandské mlýny. Jsou mladší a zděné a u nich se otáčí po větru zpravidla jen kuželovitá střecha. A ještě jsme v podhůří Valašska našli několik malých mlýnů, jejichž těloso se vůbec neotáčí."
To mohou mlít obilí jenom když vítr fouká z té jedné strany?
"Ano, kdežto u těch otáčivých se to dá přizpůsobit. Do dneška se zachovalo, ať už jsou funkční a nebo nefunkční, necelých 50 mlýnů. Zpravidla ty zděné mlýny už nemají lopaty, někde se například měnily na víkendové chalupy a tak dále. Je to v různém stavu."
Mimořádně zajímavá je architektura mlýnů. Například dřevěné se daly celé rozmontovat a přenést. K tomu docházelo, když se například mlynář oženil. K manželce si vzal nejen své věci, ale rovnou celý mlýn. Také se někdy stalo, že mlýn postavil v místě, kde nebyl nejlepší vítr, pak se opět stěhoval. Doktor Vařeka napsal o větrných mlýnech knihu a v posledních padesáti letech většinu z nich navštívil. V archivech také zjišťoval, proč se vlastně větrné mlýny stavěly.
Stavitele větrných mlýnů už dnes většinou neznáme. Jejich vyrytý monogram je například na základovém kříži, matce nebo jiném trámu uvnitř mlýna. Stavbou větrných mlýnů se nazabývali pouze lidoví výrobci, ale kolem roku 1824 se konstrukce těchto mlýnů přednášela i na pražské technice. Mlýny až do první světové války navštěvovali krajánci, kteří tu prováděli různé opravy. I když zrovna práce nebyla poskytnutí jídla a noclehu bylo pro mlynáře samozřejmostí. Na krajánky se těšili, protože vždycky přinášeli nejčerstvější novinky. Určitě při večerním posezení došlo i na různé historky nebo strašidelné pověsti. K vodnímu mlýnu patří vodníci, ale kdo k větrnému. Znám jenom onu průpovídku o zbytečnosti boje s větrnými mlýny. Přesto, jak řekl Josef Vařeka, se některé pověsti o větrných mlýnech objevily. Například jak proměnit starou ženu v mladou a to tak, že se semele.
"Tam jde stařena a z mlýna nebo do moučnice už padá krásná dívka. Nebo takovým častým motivem k vyprávění o větrných mlýnech bylo, jak nepozorný mlynář k těm křídlům mlýna přivázal svoji kozu, zapomněl to zajistit a při prvním zafouknutí větru už koza lítala. To vám řeknou v každém mlýně."
"Já už jsem třetí koleno na tom větřaku. Pracovalo se na tom ve dne, v noci, jak byl vítr, tak se šlo na větřak. Já jsem na tom pracoval do padesátého třetího roku. Až bylo založené družstvo, tak se prostě přestalo mleť."
Dnes už mlýn zase patří rodině pana Romfelda. Mohutný sloup, na kterém se otáčí jako na kuří nožce, mohl být v době stavby mlýna tak čtyři sta let starým bukem. Lopatky mlýna měří 16 metrů.
"Je to zachovalé, dá se na tom pracovat jak kdysi před padesáti lety. Obilí nasypat a může se mlít."
Mlýn v Cholticích si uchoval původní vybavení do posledního detailu. Průměrně dvakrát třikrát za týden Konrád Romfeld putuje z nedaleké chalupy s klíčem v ruce k "větřaku", aby jeho dřevěnou krásu ukázal návštěvníkům, které upoutal osamělý dřevěný mlýn v polích.
