Zmizelá Praha
Přestože Praha patří k vzácně dochovaným architektonickým skvostům Evropy, novodobá úprava a kvapná přestavba starých částí Prahy, zahájená v polovině 19. století, zničila největší část stavebního dědictví města z 12. až 18. století. Stará Praha patří dnes bohužel z velké části minulosti. Zbylo z ní jen to, co mohla budoucnosti zachovat malba, kresba, fotografie nebo plán.
Nakladatelství Paseka právě vydává fotoreprint knihy Zmizelá Praha, která v několika svazcích vycházela v letech 1946 až 48. Nynějších pět svazků zachycuje na dokumentárních snímcích původní stav řady architektonických objektů staré Prahy před jejich zničením.
Na projektu pracovalo několik autorů, nikdo z nich už dnes nežije. Vedle Václava Vojtíška, Hany Volavkové, Emanuela Pocheho a Václava Viléma Štecha je třeba zmínit především Zdeňka Wirtha, který měl na knize největší podíl. Dcera Zdeňka Wirtha, paní Božena Wirthová mi svěřila, odkud pocházela otcova záliba v památkách:
"Když otec a jeho bratr dorostli gymnázia, studovali v Praze na gymnáziu, které později dostalo jméno Jiroskovo, neboť tam učil dějepisu Alois Jirásek. A učil dějepisu i otce a strýce a bylo to prývelice a velice zajímavé. A tak otec začal už v útlém věku znát Prahu a postupně se to rozvíjelo. Praha byla středem, ale rozrůstalo se to na celou památkovou problematiku a všechno, co s tím souvisí."
Tato záliba Wirthovi zůstala na celý život. Před válkou z jeho popudu vznikl Státní fotoměřičský ústav, který fotograficky dokumentoval pražské památky.
"Důležité je říct, že jakkoliv velice miloval, všechno, co nám odkázala historie, tak si uvědomoval, že vývoj se zastaví a že je nutno jít dopředu a že v tom smyslu má stejný význam nová tvůrčí snaha architektury a budování. Takže se dá říct, že jeho zájem se skoro rovnou měrou dělil mezi památky a novou architekturu, kterou nejrůznějším způsobem sledoval, podporoval a spoluhodnotil."
V knize je krásná věta z pera mladšího Wirthova kolegy V. V. Štecha: "Krása nestárne, rytmus města je statkem příliš vzácným, než aby bylo možno vydati jej v plen jakékoli potřebě technické. Každému nusilování hospodářskému a veškerému pokroku společenskému nutno přibudování města postaviti cíl Prahy stejně životné jako krásné."
Myslíte si, že v tomto smyslu se Praha rozvíjí harmonicky, s citem pro rytmus a krásu města?
"Přinejmenším o to usilovali. Ne vždy se to povedlo, ale bylo tady velice soustředěné úsilí tvůrčích lidí město vycítit a správně rozvíjet. Při nejmenším od roku 1900 a určitě do komunismu. Pak už se stavěly pomníky a dneska mám pocit naprosté nuly."
Paní Wirthová sdědila po otci cit pro historii a celý život pracovala jako literární historička. Jak vnímá historické vědomí v současné české společnosti? Zajímají se lidé dost o svoji minulost, aby na ni mohli zodpovědně navazovat?
"Jednotlivci určitě, ale to, co by to potřebovalo, větší generační styk, který by se projevoval i v nesouhlasu, ale který by udržoval kontinuitu vývoje, ten se myslím vytratil."
