Mykola Kolessa II
O rozvětvené ukrajinské hudební rodině Kolessových se dnes mnoho v Čechách neví. Nejobšírnější informace najdeme v prvorepublikovém Pazdírkově hudebním slovníku naučném, kde je rodina Kolessových označována jako "ukrajinští bachové". Asi nejvýznamnějšímu "ukrajinskému bachovi", etnografovi Filaretu Kolessovi, se v roce 1904 narodil syn Mykola. Ten vystudoval konzervatoř v Praze a od třicátých let na Ukrajině působil jako významný skladatel, dirigent a šéf Lvovské filharmonie, pedagog a děkan konzervatoře. Druhou část vzpomínek osmadevadesátiletého Mykoly Kolessy, které se vážou k předválečnému Československu, zpracoval Vilém Faltýnek.
Kolessa v první části tohoto pořadu vzpomínal, že do Prahy ho přivedla touha vyrovnat se svému vzoru, ukrajinskému skladateli Vasilu Barvinskému, který studoval v Praze. Předtím se však Kolessa ve vlasti učil hře na klavír.
"Já jsem se jako žák Lysenkova vyššího hudebního institutu učil na klavír. Vedle toho, že jsem chodil do gymnázia, tak jsem odpoledne taky chodil hrát na klavír. Chtěl jsem do Prahy a povedlo se to."
Kdy jste přišel do Prahy?
"Prvního října 1924 roku."
Začal studovat nejprve na Karlově univerzitě hudební teorii, o rok později pak i na konzervatoři praktické dovednosti. Jako svoje nejvýznamnější pedagogy jmenuje Kolessa učitele skladby Otakara Šína, K.B. Jiráka, autora dodnes známé Nauky o hudebních formách, hudebního estetika Václava Štěpána, Kolessovými učiteli dirigování byli Pavel Dědeček a skladatel Otakar Ostrčil. Kolessa ovšem také patří k žákům a přátelům Vítězslava Nováka. Jeho vzpomínky jsou vzpomínkami člověka, který měl přístup do Novákova soukromí, a to už jako student.
"Já jsem chodil k němu domů. Jeho lekce se často konaly u něho doma. A často mě po takové lekci zval na oběd s jeho rodinou. Tam býval jeho syn, manželka a učitelka klavíru, která chodila za synem. A já. No a Novák, samozřejmě. Ale před tím, než jsme přišli do jídelny, zamnul si Novák spiklenecky ruce a povídá, Pojďte, dáme si štamprličku. Otevřel kredenc, nalil dva malé kalíšky a pili jsme."
Co Novák rád pil?
"Byla to myslím nějaká sladká vodka."
Vy jste i později udržoval přátelství s Novákem?
"Ano, mám jeho dopisy. Když jsem se vrátil do Lvova, tak mi psal, i já jsem mu psal. V době německé okupace jel náš pianista Savický do okupovaného Československa a hrál moji Sonatinu. A když ji Novák na koncertě slyšel, tak řekl: Ano, je poznat, že se u mě učil."
Jaký byl Novák jako skladatel a co vás na něm zajímalo?
"To je velmi těžké krátce charakterizovat. Obdivoval jsem vysokou profesionální úroveň jeho hudby a že je v ní cítit národní základ."
Vy jste se, pane Kolesso, taky setkal s Masarykem. Můžete říct, při jaké příležitosti to bylo?
"Poprvé to bylo při říjnových oslavách. Na Hradčanech on vyšel na balkón a národ ho vítal. Podruhé jel na koni, měl rajtůzy a takovou polovojenskou čepici a za ním jel jeho adjutat. Můj strýc, který ho znal osobně, protože se setkávali jako poslanci rakouskouherského parlamentu ve Vídni, pozdravil ho kloboukem. A Masaryk mu po vojensku dlaní u čepice odpověděl..."
Jak tehdy lidé Masaryka přijímali?
"Velmi srdečně. Vždycky, když měl narozeniny, tak bylo celé město iluminováno písmeny M jako Masaryk. Jeden mladý ukrajinský skladatel, Štěpán Masjlak, který převedl Dobrého vojáka Švejka z českého na ukrajinský jazyk, šel jednou v takový den večer ulicí s Barvinským a všude bylo M a Masljak řekl: Možná že to není Masaryk ale Masljak. A Barvinský mu řekl: A taky to může být M jako megaloman!"
Na závěr setkání mi Mykola Kolessa svěřil, že zkušenost z let studií ho ovlivnila na celý život. Nejen že dodnes mluví česky, ale vztah k české kultuře ovlivnil celou jeho tvorbu:
"Můžu říct krátce, že považuji Prahu, Čechy a český národ a českou kulturu za svoji kulturu, jsme pod vlivem této kultury a Čechy považuji za svou druhou vlast. Tak považuji a mám rád Čechy."
