Muzeum Kampa
Už za měsíc se má oficiálně otevřít nový pražský stánek moderního umění v rekonstruovaných Sovových mlýnech - Muzeum Kampa. Než v něm bude natrvalo instalována stěžejní část sbírky obrazů světoznámého českého malíře a průkopníka abstraktního umění Františka Kupky, kterou Čechoameričanka Meda Mládková věnovala Praze, mohou si zde už teď návštěvníci prohlížet díla Adrieny Šimotové, Stanislava Kolíbala, Jiřího Načeradského, Aleše Veselého, Miloslava Chlupáče, Evy Kmentové, Milana Grygara a dalších. Kolekce, pocházející rovněž ze sbírky této mecenášky, zahrnuje například i jeden z nejpůsobivějších drátěných objektů Karla Malicha, výraznou dominantu tvoří socha nedávno zesnulého Karla Nepraše nazvaná "Račte točit", a kresbami Václava Stratila či Jiřího Kornatovského je zastoupena také střední generace.
Samostatnou expozici v Muzeu Kampa má téměř neznámá nebo spíše zapomenutá česká výtvarnice Zdena Strobachová, která se svými rozměrnými figurálními malbami, vyzařujícími pozitivní energii, veřejnosti představuje poprvé po patnácti letech. Obě výstavy doplňují práce Václava Ciglera, Mariana Karla a Dany Zámečníkové - trojice sklářů, která se architektonickými artefakty podílela na konečné podobě obnoveného objektu.
Bezesporu největším lákadlem pro milovníky umění je však výstava snímků Američana Mana Raye, zahrnující všechna tvůrčí období tohoto světově proslulého fotografa, který se narodil v roce 1890 ve Filadelfii a žil střídavě v New Yorku, Hollywoodu a v Paříži, kde roku 1976 zemřel. Původně malíř a přítel Pabla Picassa či Marcela Duchampa se podílel na založení dadaistické skupiny v New Yorku, ale nejvíce ho ovlivnil surrealismus. Vytvářel i módní a erotické fotografie, portréty přátel i autoportréty. Na pražské výstavě jsou k vidění jeho pověstné "rayogramy", slavné "Man Rayovo oko", portrét Salvadora Dalího, i jedna z vůbec nejdražších fotografií na světě - snímek "Černá a bílá", působivě konfrontující krásnou ženskou tvář s africkou maskou, vydražený v roce 1994 v newyorské aukční síni Christie' s za 354 tisíc dolarů, což je v dnešním přepočtu kolem deseti miliónů korun.
Ale zpět ke sbírkám kunsthistoričky paní Medy Mládkové a jejího, již zemřelého manžela Jana. Zeptala jsem se jí, kolik vlastně čítají děl, a zda kromě Praze věnovaných sedmi set - od sto pěti českých a slovenských autorů a dvaadvaceti umělců z Polska, Maďarska a zemí bývalé Jugoslávie - hodlá v Muzeu Kampa vystavovat i další..?
"Mnoho děl. Víte, já nemám jedno, já jsem nikdy nekoupila jedno. Já, když jsem se pro někoho rozhodla, tak jsem ho pak soustavně kupovala, takže já mám od každého mezi 10 až 20 kusy, ještě i víc někdy. Takže budu obměňovat ty výstavy, místo Man Raye bude něco jiného. V celé této budově bude od září František Kupka a Otto Gutfreund."
O umístění své celoživotní sbírky Kupkových obrazů v Praze začala Medková přemýšlet po listopadu 1989. Už dávno předtím se však rozhodla umělce, propagovaného ve světě, ale téměř vůbec v jeho vlasti, představit československé veřejnosti...
První Kupkovy obrazy, jak se mi Meda Mládková svěřila, kupovali prý velmi lacino, ale kvůli poslednímu - světoznámému obrazu "Katedrála" - museli prodat dům, aby si ho mohli dovolit. Hodnota ucelené sbírky včetně tohoto i dalších cenných děl, které Praha od Nadace Jana a Medy Mládkových získala, je několik desítek miliónů korun. Zatím jedenadvacet miliónů a veškeré náklady spojené s dopravou uměleckých děl ze Spojených států nadace investovala do rekonstrukce Sovových mlýnů. Hlavní město vložilo do oprav zhruba 100 miliónů. Práce však provázelo několik sporů s památkáři. Skleněné prvky, které si přála mít - skleněnou lávku na terase jedné z budov a hlavně i ve sdělovacích prostředcích přetřásanou skleněnou krychli na věži schodiště - Mládková prosadila až v odvolacím řízení na ministerstvu kultury. Jak dalece je nyní, téměř v předvečer oficiálního slavnostního otevření Muzea Kampa, s výsledkem svého snažení spokojena..?
"Já jsem spokojená, protože opravdu lidi chodí a říkají mi, to je neuvěřitelné, paní Mládková, že se Vám to mohlo podařit. Už si ani neuvědomuji, jak jsem šla proti takovým bojům silným, třeba i osobám důležitým v politice. Já opravdu nevím, kdo proti mně byl - kromě Knížáka, to vím, a té paní z Klubu Za starou Prahu, která se pořád zviditelňovala. Co mne přitom dojalo, když profesor Líbal, ten největší znalec Prahy, kterému bylo 90 roků, který se totálně za nás postavil, opravdu totálně, já mám na těch kresbách /plánech/ od něj napsáno: 'Za tímto plánem stojím stoprocentně a budu ho stoprocentně podporovat,' tak oni říkali, že 'není v památkovém úřadě'. A on mi říkal: 'Já jsem odešel z toho Klubu Za starou Prahu, protože mám k nim daleko jako k Mississippi, to se nedá, já jsem to nemohl snášet.' Takže to byla ta paní, která pořád znovu a znovu bojovala. Já jsem potom s ní viděla jeden zajímavý televizní program /'21' na ČT 2/. Byl tam také architekt Zdeněk Lukeš, který rovněž stál za námi, a moderátor se ho zeptal: 'Pane Lukeši, co si o tom myslíte?' A on říkal: 'Mně se to líbí, ničemu to nevadí, nepřesahuje to, jak se o tom vedly řeči, a bude to krásné muzeum.' Moderátor se pak ptal i té paní ředitelky Klubu za starou Prahu, co si o tom myslí, a ona řekla: 'Uznávám, že skutečně to není tak vysoké, ale morálně to nemělo být dovoleno.' Víte, to je neuvěřitelné, ty argumenty její. Nejprve tvrdila, že to bude krýt Hradčany; já jsem si udělala fotografie každých 20 metrů po obou nábřežích, po obou mostech, a poslala je k posouzení městskému magistrátu. Pak tedy tvrdila, že UNESCO by to vyňalo z rezerv kulturního dědictví; tak jsem si obešla všechny lidi v UNESCO, kteří s tím měli co dělat, a ti se tomu jenom smáli. Já myslím, že jsem měla morální povinnost za to bojovat. Nemorální bylo, co oni vůči mně dělali. Takže je to pro mě určitá satisfakce, že se mi to podařilo."
Jeden problém, jak si Meda Mládková postěžovala, však v jednání s památkáři stále zůstává...
"Velký problém ještě. Tady vidíte například tu lávku, která vede do podkroví. Tak tam já už dávno žádám, abychom z půdy mohli udělat tři malé apartmány a jeden pokojíček s malinkou kuchyňkou a koupelnou, abychom sem mohli zvát zahraniční kunsthistoriky, ředitele muzeí, apod., tak jak se to v každém muzeu ve světě dělá. Když někoho pozvete, buďto mu musíte zaplatit hotel, anebo máte svoje místo. A tady ta půda je. Je to totální nesmysl, totální zloba, nebo nevím, co to je, že nám to zakazují."
