Kdo je ekoterorista?
Ekologičtí aktivisté si v uplynulých letech vysloužili od některých politiků a publicistů různé nelichotivé nálepky; od zelených levičáků až po ekoteroristy. Ani široká veřejnost nebere zatím ekology příliš vážně. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, během srpnových povodní se zeleným dostalo dosud nevídané satisfakce.
Před dvěma roky unikl z neratovické Spolany chlor. Mrak se sice městečku vyhnul, ale zasáhl zemědělskou oblast u Mělníka. I přes pokřik ekologů se veřejnost nikterak nevzrušila. Poškození dostali od Spolany náhradu a jelo se dál. Nezájem veřejnosti provázel letos v květnu rovněž odběr vzorků půdy, kterým chtěli aktivisté z Greenpeace dokázat, že areál Spolany je zamořen rtutí. Ještě před tím, začátkem roku, demonstrovali aktivisté před Spolanou a vyznačili na zdech kótu, kam až by mohla vystoupat stoletá voda a vyplavit z továrny nejen rtuť, ale i smrtící dioxiny. Místní občané opět nereagovali a také firma mlčela.
Po dalších demonstracích v červenci požádalo Greenpeace o pomoc při protipovodňové ochraně Spolany nového ministra životního prostředí Libora Ambrozka. Jenže než se daly věci do pohybu, přišla voda a s ní i známé srpnové drama v Neratovicích. Nyní, když se občané nadýchali chloru a dodnes vlastně nevědí, co a čím v jejich okolí může být případně zamořeno, už vědí, že hnutí Greenpeace mělo vlastně od začátku pravdu. A možná i mnozí lidé ze vzdálenějších oblastí dojdou po letošních událostech k názoru, že ti různě zesměšňovaní ochránci životního prostředí přece jen vykonávají bohulibou a potřebnou činnost. Třeba je také na základě čerstvé zkušenosti napadne, že za ekoteroristy by mohli být označeni spíše ti představitelé průmyslových gigantů, co tak rádi před veřejností bagatelizují případná rizika ekohavárií a do poslední chvíle zatloukají, co se dá.
Mezi ekologickými aktivisty je samozřejmě hodně cvoků. Ovšem také mezi počítačovými odborníky, filatelisty, lehkými atlety, prodavači v drogérii či politiky je hodně cvoků. Mezi ekology je bezesporu dost radikálů; ti nejviditelnější pak s dlažební kostkou v ruce. Většinou se tito radikálové rádi řadí k revoluční levici, což je svým způsobem pikantní, protože pravý ekolog by měl naopak jak vyplývá ze samé podstaty ekologie vyznávat hodnoty ryze konzervativní. Ale to už by bylo o něčem trochu jiném. Často ovšem jako by právě kvůli radikálům nebylo vidět onu drtivou většinu aktivistů i profesionálů, kterým je jasné, že i nejsvatější úmysly je třeba poměřovat metrem možného, jinak jsou k ničemu.
Skoro to budí dojem, jako by si společnost radikálním odmítáním radikálů hledala alibi, proč ekology jako celek ignorovat nebo marginalizovat. Je zde ale ještě jeden aspekt. Zásluhou povodní se zelení dosti zviditelnili a v něčích očích možná i rehabilitovali. To není vůbec špatná pozice pár týdnů před komunálními volbami. Zelený kandidát o starostovské nebo i primátorské křeslo by leckde mohl mít šanci uspět. Má to jeden háček. Nelze vyloučit, že na současné ekologické vlně nezačnou surfovat ekologičtí pracanti a odborníci, ale především ideologové jak vystřižení z nejhorších orwellovských vizí. Už se také šušká o jakési zelené padesátce, skupině lidí, kteří v této chvíli vstupují do Strany zelených s úmyslem provést v ní puč a změnit její tvář.
