"Jozova Hanule" Květy Legátové
"Baladické vyprávění o drsném životě obyvatel slováckých kopanic ve čtyřicátých letech", tak by se dala charakterizovat novinka z nakladatelství Paseka, novela Květa Legátové Jozova Hanule. Do Brna se za autorkou vypravil autor rubriky Vilém Faltýnek.
Jméno Květa Legátová znali před rokem možná jen někteří posluchači rozhlasu, díky její rozhlasové hře Pro každého nebe z roku 1992. Skutečnou pozornost k sobě připoutala až v loňském roce knihou Želary. Ukázalo se, že jde o mnoho desítek let starý rukopis brněnské učitelky Věry Hofmanové.
"Ta povídky Želary byly napsané tak před třiceti, čtyřiceti lety. V kostce, zhruba, já jsem to musela potom předělat. A Hanuli jsem psala teď v devadesátých letech do soutěže. To vzniklo jako soutěžní povídka, když nadace Miloše Havla vypsala soutěž na filmový scénář. Tak já jsem si povídala, Hofmanko, co kdybys vzala nějakou povídku z těch Želar a poslala to. Ale říkala jsem si, že ještě napíšu o konci války, a tak vznikla Hanule."
Novela Jozova Hanule uzavírá želarský povídkový cyklus, který Hofmanová napsala pod pseudonymem Legátová. Postavy této novely, situované do let druhé světové války, jsou opět titíž obyvatelé Želar, které čtenáři mohou znát z předchozí autorčiny knížky. V centru vyprávění je však tentokrát osud mladé lékařky, která se v zapadlé horské vesnici ukrývá před nacistickým pronásledováním, a která zde nachází hluboký milostný vztah k prostému vesnickému kováři.
Květa Legátová v 50. a 60. letech působila na školách v zapadlých oblastech republiky. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Z této oblasti valašských i slováckých kopanic také čerpá náměty svých baladických povídek.
"Tam totiž ty charaktery mají tak ostré kontury! To už jinde není. Dneska je to všude trochu rozplizlé. Kdybyste chtěl, mohla bych vám do půlnoci vyprávět galerii postav, jeden příběh vedle druhého. A mohl byste si volit: buď ze svých sousedů, ze svých žáků, ze svých kolegů... Mě to totiž hrozně zajímá, já bych mohla psát rukama nohama...!"
Na motivy novely Jozova Hanule natáčí režisér Ondřej Trojan film s názvem Želary, který bude uveden v kinech příští rok na podzim. V souvislosti s tímto natáčením se někdy mluví o "objevu" autorky. Opak je však pravdou. Legátová, neboli Hofmanová, je jednou z nejdéle literárně činných autorek u nás. Začínala ovšem pod pseudonymem Podhorná. Překvapivý je i žánr, který je jí nejvlastnější:
"Já jsem začala psát už prakticky jako děcko, už na gymplu jsem psala skeče. Já jsem chtěla být českým dramatikem, popř. satirikem. Přitom nemám žádnou ctižádost. Ale k dramatu a satiře mě to vždycky táhlo. Tudíž jsem psala kraťoučký dramatický texty, skeče. Tenkrát se to nosilo.
No a otec se jednoho dne rozčílil a donesl to do rozhlasu. Tenkrát tam byl dramaturgem Kožík a Chalupa. Oni se tak na to koukli a řekli, pane Hofman, my vám to budeme vysílat. Já jsem byla úplně vyděšená! Já jsem se klepala jak sulc, když mi to řekl. Vůbec jsem s tím nepočítala, měla jsem z toho strach. Načež potom mu přišel dopis. Pane Hofmane, prosím vás, my si s vámi potřebujeme promluvit. Tak tam šel. Říkali, pane Hofmane, vy tvrdíte, že to napsala vaše dcera, tak my si s tou dcerou potřebujeme promluvit. Oni si mysleli, že se za to otec stydí, tak že si vymyslel dceru! Přijali mě velice laskavě, ale měli ze mně ohromnou legraci, to vím bezpečně. Když viděli vyděšená očiska jak tenisáky, jak se na to na všecko koukám, na ty aparatury... no ale potom jsme se spřátelili.
A já jsem si řekla, donrvetr, mám já tady být pořád jako Hofmanová? Děcka ve třídě si ze mně utahovaly, tak jsem řekla své nejlepší kamarádce Jarce Podhorné, ty Jarko, co bys tomu řekla, kdybych já napsal něco pod tvým jménem do rozhlasu? Načež ona haha ha ha, vůbec tomu nevěřila. Ale tvý slovo mám? Kliďánko.
Tak takhle vznikla Věra Podhorná."
Pod tímto pseudonymem vydala ještě na konci padesátých let povídkovou knihu Postavičky a recesní dívčí román Korda Dabrová. Pro rozhlas psala pohádky a hry. K tvorbě Věry Hofmanové, alias Podhorné, alias Legátové (další používané pseudonymy mi autorka už neprozradila) se ještě někdy v Knihovničce určitě vrátíme.
