Ve hře je rozpočtová reforma
Ve čtvrtek má Poslanecká sněmovna schvalovat v prvním čtení státní rozpočet na příští rok. Rozpočtové klání je každoročně vrcholem politické a parlamentní sezóny. Střety kabinetu s opozicí bývají ostré, a občas i kuriózní. Jak uvádí Zdeněk Vališ, letos zřejmě ovlivní schvalování rozpočtu spíše postoj poslanců k reformě státních a veřejných výdajů než navrhovaný rozpočtový deficit.
Kromě státního rozpočtu dostanou poslanci do rukou ještě dva doprovodné dokumenty. Jeden vládní a jeden vypracovaný opoziční ODS. Vláda předkládá střednědobý výhled na snižování rozpočtového deficitu. K tomu bude nutné podle ministrů přijmout odpovídající změny zákonů, jimiž se zredukují zejména některé sociální výdaje. Občanští demokraté navrhují svou vlastní vizi konsolidačního programu, který má zavázat vládu k finanční disciplíně.
Václav Klaus se nechal slyšet, že pokud bude přijat návrh na zásadní reformu výdajů, je ODS připravena vládní rozpočet na příští rok podpořit. To zní velmi lákavě, protože v takovém případě by stranám vládní koalice mohlo být jedno, jak se nakonec rozhodne hlasovat "noční můra kabinetu" Hana Marvanová. Ministr financí Bohuslav Sobotka už také vcelku vstřícně podotkl, že přijímá všechny návrhy na rozumnou a realistickou reformu. Je zřejmé, že o nutnosti reformy veřejných rozpočtů a zejména toho klíčového státního jsou přesvědčeny všechny politické strany ve sněmovně. Rozdíl je pouze v pohledu na věc - tedy jak rychle a s jakými dopady na občany se má postupovat.
Nejen v tomto ohledu ale může někoho napadnout i kacířská myšlenka, zda to s posedlostí deficitem až moc nepřeháníme. Pravda, ať chuďas či boháč, každý v tuto chvíli máme na kontě zhruba minus pětatřicet tisíc korun ve formě státního dluhu. Je ale třeba bubnovat na poplach? Vždyť výše státního zadlužení je v Česku pořád daleko menší než ve většině zemí Evropské unie. Obvyklé poučky o rodinné peněžence, jako že nelze více utrácet, než si vyděláme, si mohou jejich autoři strčit za klobouk, protože popírají realitu.
Stamilióny lidí po celém světě, jejich rodiny a celé generace žijí s dluhy. Mají třeba střechu nad hlavou, protože si kdysi vzaly závratnou hypotéku. Jezdí v drahých autech, protože nezaváhaly podepsat leasingovou smlouvu. Nakupují, nakupují a zase nakupují na kreditní karty. Dlouhodobě vysoce zadlužený občan či stát může mít sice na problémy zaděláno. Stejně tak ale občan či stát bez dluhů může zase scházet na úbytě.
Předseda Evropské komise Romano Prodi nedávno šokoval spoustu lidí výrokem, že Pakt stability, který chce po členech Evropské unie vyrovnání státních financí, je stupidní nástroj, jakým jsou ostatně všechna rigidní, nepružná rozhodnutí. Korunu všemu nasadil minulý týden šéf Mezinárodního měnového fondu Horst Köhler. Podle něj musí Evropa zrychlit tempo ekonomického růstu, a proto je správné, že Evropská komise chce odložit úkol vyrovnání rozpočtů zemí unie až na rok 2006. Jako mezník, kdy by v Česku měly začít výrazně klesat deficity, označovala Zemanova vláda rok 2005.
V podstatě stejného názoru je i Špidlův kabinet. Jak napsal ekonom Valtr Komárek, jen bláhoví lidé se domnívají, že u státního rozpočtu jde o pouhou účetní rozvahu příjmů a výdajů jednoho roku. Každý státní rozpočet navazuje na rozpočty minulé a předjímá i řadu budoucích, je to článek neoddělitelného řetězce podmínek dlouhodobého vývoje. V současném období vstupu do Evropské unie jsou podle Komárka tyto otázky obzvláště aktuální.
Problém rozpočtových deficitů má ale ještě jeden důležitý rozměr. Z velké části je jejich výše ovlivněna nutností splácet ztráty, které tu zůstaly po státních bankách. A v této souvislosti nastavuje komentátor Lidových novin poněkud ironicky zrcadlo největším kritikům rozpočtu. Připomíná tak, že Václav Klaus řídil vládu v době, kdy se 500 miliard korun z českých bank poztrácelo a Hana Marvanová celou tu dobu zastupovala Klausovu ODS v parlamentu. Někdejší poslankyně vládní strany proto nese za vzniklé škody stejnou morální odpovědnost jako Václav Klaus. Hrát si na hrdinku a zachránkyni státní kasy o dobrých sedm let později je pozdě. Podle komentátora by mělo být na nové politické garnituře, aby se pokusila o nápravu chyb v hospodaření státu. Hana Marvanová by už do ničeho mluvit neměla, natož do splácení dluhů, které nasekala její bývalá partaj.
