Nezávislá fikce
Víc než výsledky stranických zápolení zaujal na nedávných senátních volbách některé pozorovatele domácí scény zatím slabý, ale údajně vytrvalý a hlavně potěšitelný trend. Stoupl totiž počet nezávislých senátorů. Prý to jasně vypovídá o tom, co si čeští voliči myslí o současných politických stranách - nedůvěřují jim. Zazněly i názory, že budoucnost politiky není v partajnictví, ale v nezávislosti. Zdeněk Vališ naopak soudí, že je to fikce.
Zásadní problém vyvstává ve chvíli, kdy se má definovat co a kdo je oním nezávislým. Jsou to občanská sdružení typu Duha nebo Helsinský výbor, který se zabývá širšími celospolečenskými problémy, nebo také charity, nadace a místní spolky usilující třeba o opravu místní kapličky? Nebo mezi ně patří jednotlivci, kteří publikují v médiích své názory a za svým jménem uvádějí dovětek typu: nezávislý publicista, nezávislý ekonom, nezávislý analytik apod., čímž přímo provokují k otázce, na čem jsou vlastně nezávislí, když to potřebují tak zdůrazňovat? Ostatně je známá věc, že k nejpříznačnějšímu rysu chování závislých - a je takřka lhostejno, o jaký druh závislosti jde, jestli o fyziologický, či psychický patří to, že o sobě ze zásady tvrdí, jak jsou hluboce nezávislí.
Každý je vždy na něčem závislý. Ten na penězích, jiný na slávě, na nějakých kamarádech nebo na svých vyhraněných názorech, což může být v politice závislost nejvíce nebezpečná. Každý člověk zaujímá nakonec nějaké stanovisko, preferuje nějaké řešení, a tím se pochopitelně k něčemu či někomu přiřazuje, stává se členem nějakého uskupení, hnutí, strany, politického proudu. Stokrát se může holedbat nezávislostí, ale vždy někam patří, někým je. Proto také s politickým zařazením nových nezávislých senátorů nebudou mít vnímavější lidí žádné potíže.
Něco takového sliboval předvést už senátor Václav Fischer. Dodnes ale nikdo neví, co vlastně předvedl. Zřejmě absolutní nic. V Senátu se nad ním zavřela voda. Některým intelektuálně založeným voličům může imponovat představa, že nezávislí reprezentují přímo občanskou společnost s nepolitickou politikou. Hesla o nepolitické politice nepochybně znějí přitažlivě, stejně jako je vábivá představa občanské nadstranické společnosti. Vstupem do profesionální politiky ovšem zástupci občanské společnosti přestávají být jejími reprezentanty, stávají se politiky se vším, co k tomu patří. A to je v podstatě popření smyslu a role občanské společnosti. Vždyť její struktury mají existovat právě v prostoru mezi profesionální politikou a občanem. Případů, kdy se původně aktivní osobnosti z občanské společnosti hrnuly do politiky, aby záhy vycouvaly ven, už bylo víc. Jednou věcí je efektní kritika před zraky diváků a ostrá předvolební útočnost vůči těm, kteří právě sedí nahoře. Druhou věcí je nekonečně úmorný, všední provoz demokracie potom, po vítězství. To prvé různé tzv. svobodné duchy láká, po tom druhém už netouží.
