Pitoreskní 70. léta v tvorbě mladých autorů
S knihami, které pro vás vybírá Vilém Faltýnek, se vrátíme do doby reálného socialismu:
Známá pravda říká, že když dva dělají totéž, není to totéž. Představím vám tentokrát dvě osobnosti, autora a autorku, kteří se rozhodli zpracovat podobnou látku - dobu svého dětství, přičemž jsou oba třicátníci. První knihu si přiblížíme ukázkou v podání Gabriely Valcové.
V knize Hrdý Budžes Ireny Douskové nás prvními roky husákovské normalizace provází bystrá, leč přiměřeně naivní žákyně druhé třídy ZDŠ v Ničíně Helenka Součková. Literární postava se narodila ve stejném roce jako autorka, prostředí tvoří okresní město, kde Dousková sama strávila dětství. Nakolik je tedy tato kniha autobiografická?
"Autobiografická do určité míry je tím rámcem, tzn. tím divadlem, tím okresním městem, je pravda, že rodiče byli herci v oblastním divadle, je pravda, že jsem v takovém okresním městě žila do svých 12 let, v sedmdesátých letech. Najdou se tam asi i konkrétní historky, které se skutečně staly, ale není to samozřejmě autobiografie v pravém slova smyslu, nelze to brát doslova, spoustu věcí jsem si vymyslela jako v jakémkoliv normálním příběhu."
Řada komických i méně veselých příhod a situací ilustruje, jak se normalizace promítala do života dětí i dospělých z jednoho okresního města - Příbrami. Právě zdejší divadlo uvedlo Budžese v autorské dramatizaci poprvé také na scénu. Režisér těžil z textu hlavně zábavu a smích, představitelka Helenky Součkové Bára Hrzánová do toho, jak se říká, "šlapala":
O co rozpačitější výsledek předvedlo divadlo, o to větší jistotu nabyl divák obeznámený s prózou: Kniha je citlivou osobní vzpomínkou na krásné dětství v drsných podmínkách. Humorným vyprávěním dětské hrdinky probleskuje úzkost a úžas nad dobou, kterou jsme tehdy prožívali.
Do doby normalizace se vrací i Bohuslav Vaněk-Úvalský v knize Brambora byla pomeranč mého dětství. Z perspektivy daleké budoucnosti píše Vaněk-Úvalský jakýsi manuál, příručku, ve které na základě chatrného příběhu dvouhlavého chlapce Piolina podává výklad základních reálií. V postranním pruhu stránky se čtenář setkává s hesly vtipně objasňujícími pojmy jako družba, KSČ, vitacit, žvýkačka Pedro, televizní reklama nebo časopis Voják.
Kniha má ale překvapivě inspirační zdroj v realitě devadesátých let.
"Poprvý mě napadla v roce 1998, když vznikla opoziční smlouva, a to spojení pravice a levice, Zemana a Klause, mi dalo dohromady jednu bytost se dvěma hlavičkama, který je takový hodně nešťastný. Měl jsem to odevzdat v prosinci 2001. A v říjnu 2001 jsem odletěl do Káhiry, a jak se tam do mě opřelo jižní sluníčko a problémy, které mě tady stahujou ke dnu, tam nebyly, tak jsem najednou napsal první kapitolu a napsal jsem ji tak, že jsem věděl, že tak mám psát i ten zbytek. Vlastně jsem to měl za tři měsíce vysypaný a nebylo k tomu co dodat."
Zatímco Dousková píše o době jakoby zevnitř a pokouší se zachytit vnitřní svět dítěte, Vaněk-Úvalský je ironický, sarkastický, od tématu si vytváří maximální odstup. Jeho kniha vyšla už v roce 2001, takže oba tituly si Martin Pluháček, majitel nakladatelství Petrov, stačil přečíst:
"Obě ty knihy považuju za zdařilé. Dousková, kterou původně vydalo nakladatelství Hynek, my jsme vydali teď druhé vydání, tu jsem četl letos v létě a velmi mile mě překvapila. Vzpomínám si, že Josef Chuchma psal, že jsou to ženská Báječná léta pod psa. Můžu potvrdit, že to platí i co do míry vlídného, laskavého humoru a špetky příjemné nostalgie. Ta kniha skutečně tu úroveň má. No a Brambora je prostě Úvalský. Úvalský má svůj styl, který už předvedl, a já ty jeho knížky mám rád. Zabryski se mi líbil velice. A tohle je zase čtenářsky vděčnější a je to i vidět, ta kniha se líp prodává."
A proč se vlastně mladí autoři vracejí k socialistickému období? Provokativně se obou, Douskové i Vaňka-Úvalského ptám: Není ta doba passé?
"Já myslím, že pasé to určitě není, že naopak tahle naše národní relativně nedávná minulost určitě ještě není ani pořádně zažitá, natož smířená, vyrovnaná. K tomu se ještě musíme dlouho vracet. A proč o tom píšu já? Samozřejmě mě se to dotýká v celém tom dlouhém citlivém období života od narození, dětství, po dospívání a rok 1989 mě zastihl v pětadvacátém roce života. To už je podstatná část života, mám myslím dostatečně silný důvod se k tomu vracet."
"To dětství - ono bylo krásný, jako je každý dětství krásný, a bylo hnusný, protože jsme celou dobu vlastně byli připraveni na válku. Ty monstrózní přehlídky techniky, ty plechy, který se valily Letnou a neustálý nácviky s chemickými maskami a útěky někam...! Mě to moc ovlivnilo a myslím, že celá generace jsme tím pokažená a že vzniklo moc mindráků. Ta doba byla pitoreskní, tragická, nešťastná, ale přitom se zase nic tak strašného nedělo. Není to, že bych chtěl něco vracet komunistům, potřeboval jsem se s tím prostě vyrovnat, jako se každý člověk vyrovnává se svým dětstvím. - Bylo to pěkný, ale znova bych to zažít nechtěl."
