Efektní, ale zbytečná byrokracie
Už několik dní je veřejnosti známo, že k nejbohatším členům kabinetu Vladimíra Špidly patří ministr vnitra Gross a ministryně školství Buzková. Samotný premiér se naopak výší svého majetku řadí k těm chudším. Na zavedení majetkových přiznání u členů vlády existují různé názory. Většina pozorovatelů ale nad touto novinkou mávne rukou. Něco jiného ale, jak uvádí Zdeněk Vališ, je snaha sociální demokracie zavést majetková přiznání pro všechny bohaté lidi.
O majetku mocných se vždycky spekulovalo. Kde asi tak k těm penězům přišeli? Ministr mávající majetkovým přiznáním je proto efektní výjev. Přesně to mají lidé rádi. Mohou se radovat, že se konečně něco děje, že lumpové to už nebudou mít tak lehké. Samozřejmě je možné uvést dobré argumenty pro i proti vládním doznáním. Někomu bude snaha zmapovat ministerské majetky připadat jako nedůstojné čmuchání. Navíc se ministr přiznává nejen za sebe, ale také za svou rodinu, které jsou takto kapsy obráceny naruby asi často proti její vůli. Na druhé straně, když ministr selže a podlehne korupci, má sto možností, jak zisk zatajit a do závěrečného přiznání jej neuvést. Je ale možné vznést i opačné argumenty.
Velké zbohatnutí se tají jen těžko, protože normální člověk si chce své prachy taky trochu užít. A to už bývá vidět. Politik se rovněž dobrovolně rozhodl vystavit se ve své funkci ostrému světlu, takže lid má právo vědět prakticky všechno. Velkou otázkou ovšem nadále zůstává, zda se tato teze má týkat i jiných subjektů, než jsou veřejní činitelé. Do koaliční smlouvy nebyla majetková přiznání pro bohaté - tento trvalý požadavek sociální demokracie - nakonec zahrnuta. Především pro odpor Unie svobody. Snaha sociálních demokratů přitom na první pohled vypadá hodně lákavě. Přiznání by se vztahovalo pouze na majetek přesahující deset miliónů korun. Při dnešních příjmech by jím tedy nebyly obtěžovány ani rodiny s výrazně nadprůměrnými příjmy. Také drobné a střední podnikání je většinou v takovém stavu, že desetimiliónové majetky se v něm rozhodně netvoří jako na běžícím pásu.
Zato máme v Česku skupinu lidí, jejíž výchozí postavení v hospodářské sféře před rokem 1989 bylo díky komunistické straně natolik dobré, že se po převratu promítlo do výhodných privatizačních šancí. Často takových, které by dodnes nesnesly vynesení na světlo. Třeba by stálo za to připomenout představitelům Unie svobody i ODS, že odmítáním majetkových přiznání vlastně kryjí některé staré kádry. Stejně jako různé mafie, nelegální obchodníky, daňové podvodníky a jiné vykuky. Lákavé kouzlo majetkových přiznání nicméně začne vyprchávat, když na ně pohlédneme z jiné strany. Smysl by měly možná začátkem devadesátých let, v době, kdy velké majetky ze dne na den vznikaly.
Dohledávat dnes původ mnoha majetků je z mnoha důvodů prakticky nemožné. Výsledek by byl asi takový, že ti poctiví by zápasili s byrokracií, a zločinci by si už našli cestičky, jak přiznání lehce obejít. Pravicové strany tedy mají asi pravdu, když tvrdí, že existuje dost jiných prostředků a postupů, jak se vypořádat s kriminálníky. Jenže ty prostředky leží většinou dosud ladem. Pro ilustraci může posloužit případ bývalého vysokého ministerského úředníka, který si postavil sídlo za desítky miliónů. K čemu je nutný institut majetkového přiznání, když stačí, aby berní úředník porovnal daňová přiznání dotyčného? To, že zatím berní úředník zřejmě nezjistil žádný rozpor mezi příjmy a výdaji, je ovšem jiná věc.