Česko v komentáři
Hostem poslední letošní rubriky "Česko v komentáři" je komentátorka Lidových novin Petruška Šustrová. O souvislostech vzniku České republiky s ní hovoří Josef Kubeczka.
Deset let už uplynulo od rozdělení Československa. Ve světě bývá ono dělení označováno jako ryze racionální a i proto hodno případného následování. Jak to s odstupem času vidíte Vy?
"Všude, kde jsem byla, a jezdím hodně na Východ, tak moji přátelé se na to dívají s velkou úctou a s velkým potěšením, že to přece jenom jde, aby se někde rozešli bez války, což je zajisté chvályhodné. Myslím, že nám tehdy těžko co jiného zbývalo. Taková úvaha, co by bylo, kdyby to nebylo, ta je problematická, protože to jsou představy a to potom můžeme vršit nějaké vlastní konstrukce, které v konečném důsledku nejsou k ničemu. Třeba to, jak to tenkrát noviny komentovaly, ty různé spory o peníze v národní bance a podobně. To byly naprosté malichernosti. Myslím si ale, že způsob, jakým jsme se rozešli, snad svědčí o tom, že Češi nejsou zas tak bojovný národ."
Mnozí komentátoři se už přiklonili k názoru, že za politické situace, která předcházela rozdělení Československa, to byl nejrozumnější krok. Bylo, podle Vás, dělení státu nutné?
"Těžko dovedu posoudit. Já vím, že je hodně lidí, kteří to velmi těžce citově nesou, kteří považují Slovensko dodneška za nějakou svou vlast. Jsou dokonce lidé, kteří odmítali na Slovensko jezdit, protože se nemohli smířit s myšlenkou, že by se museli prokazovat pasem. Já si ale myslím, že ty hranice jsou natolik prostupné, stejně, jako hranice s Evropskou unií, že na tom tolik nezáleží. Obávám se, že tehdejší politická situace by jenom prodlužovala tu agonii, které jsme byli v roce 1992 svědky. Já jsem tehdy pracovala ve státní správě a vím, jak dělit majetek federálního ministerstva vnitra byl nekonečný, neproveditelný úkol. Vůbec nebylo možné se dohodnout. Myslím si, že těmi, kdo měli zájem na rozdělení, byla podle mého názoru spíš státní správa na Slovensku než v Čechách, protože chtěli být svými pány. To je takový běžný úkaz nově nebo definitivně se konstituujícího národa. Proto opravdu kladli všemožné překážky, s federálním rozpočtem bylo téměř nemožné vyjít, protože rozpočty jednotlivých republik se mohly do nekonečna zadlužovat a jediný, kdo byl nakonec za ty dluhy zodpovědný, byla federace. Myslím si tedy, že situace byla skutečně obtížná a, jak už jsem řekla, díky Bohu, že se to obešlo bez násilí."
Dodnes se mnohde vedou spory o to, kdo na rozdělení republiky více vydělal - my nebo Slováci? Dá se vůbec tento krok takto nahlížet?
"Já myslím, že jsme prodělali oba, z různých důvodů. Spojený trh byl větší, byl by o nás větší zájem, bylo by to všechno jednodušší, odpadla by spouta formalit. Jenom si nejsem jistá, jak by mohla taková dvoučlenná federace s jedním ekonomicky silnějším partnerem a druhým menším a ekonomicky slabším fungovat, aby se ten slabší necítil ponižovaný. V tomto, myslím, ti slovenští 'národovci' - jakkoli mi byly ty vatry a ústavy a to všechno směšné - měli svým způsobem pravdu. A pěstovat v nějakém společenství trvale pocit ponížení, i když třeba nemá racionální oprávnění, nelze. Ten cit je ale hrozně důležitý. Vím, že všechny národní války, které se odehrály v Jugoslávii nebo na Kavkaze, byly neseny ne tolik racionálními, jako citovými důvody větší části obyvatelstva a samozřejmě politickými a ekonomickými zájmy vůdců. To je jasné. Myslím si tedy, že výhoda, která z rozdělení Československa vyplynula, byla vlastně nulová."
S blížícím se vstupem obou zemí do Evropské unie se začínají objevovat spekulace, že by mohlo opět dojít ke sjednocení Česka a Slovenska. Má, podle Vás, taková myšlenka racionální podklad?
"V podstatě ne, protože nevím, jak by takové dvoučlenné jako by podstáty se tam měly tvořit. S velkým nadšením jsem ale sledovala jednání premiéra Špidly o projektu 'Společné nebe', protože si myslím, že bychom se v tomto ohledu neměli omezovat na Slovensko. Měli bychom se dohodnout s Polskem, Maďarskem a Slovenskem a skutečně vytvořit leteckou obranu, o které byla řeč. Všechny tyto státy by tím významně ušetřily a náš vzdušný prostor je přece v takových rozměrech, že by, myslím, stačila jedna celková obrana. Navíc, když máte s někým společnou armádu, tak se s ním asi težko pustíte do války. Já jsem slyšela tolik svědectví z Jugoslávie a Kavkazu, že války vznikají jaksi nepozorovaně, tam, kde by člověk nikdy netušil, že se může něco podobného stát, že bych byla pro to, aby se to bezpečí zvyšovalo tímto způsobem. Kromě toho v Evropské unii jsou hranice stejně propustné a toho se všichni dočkáme. Ti nešťastníci, kteří nemohou přenést přes srdce pas, pak budou bez problémů nejen na Slovensku, ale i v dalších zemích."
