Novoroční projev prezidenta Václava Havla
Novoroční projevy prezidenta republiky mají tradici nejen u nás, ale také v řadě evropských zemí i jinde na světě. Například už první čs. prezident Tomáš Garrigue Masaryk pravidelně poskytoval ve dvacátých letech minulého století novoročí interview tisku. Jeho nástupce Edvard Beneš promlouval k veřejnosti o Vánocích prostřednictvím rozhlasových vln. V televizní podobě se pak novoroční projevy objevují od 60. let. Václav Havel pronese svůj v pořadí už třináctý novoroční projev naposled. Končí totiž jeho funkční období a 2. února Pražský hrad opustí. Poprvé promluvil k občanům na Nový rok 1990, tři dny poté, co někdejšího disidenta a vůdce listopadové revoluce zvolilo prezidentem Federální shromáždění socialistického Československa. Možná si mnozí z vás ještě pamatují na slova jeho prvního projevu kdy řekl: "Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit." Tak popsal stav společnoti po letech komunismu. Tak obrovský ohlas už další novoroční proslovy Václava Havla neměly. Nyní prezident ve svém úřadu končí. Jaký bude jeho poslední projev k národu uslyšíte v následujících minutách.
"Milí spoluobčané,
dnes uplynulo deset let od okamžiku, kdy vznikla Česká republika jako samostatný stát. Co jejímu vzniku předcházelo? V podstatě tři roky velkého revolučního kvasu, kdy se měnil celý právní systém a obnovovala demokracie, kdy ožívaly všechny po desetiletí potlačované svobody, kdy ohromné státní vlastnictví masivně přecházelo do privátních rukou, kdy se téměř ze dne na den objevovaly celé skupiny nových politiků, rodily se nové politické strany, probouzel se opět spolkový život a kdy jsme se jako politici, vesměs začátečníci, narychlo seznamovali s velikostí problémů, které dřímaly pod povrchem předchozích poměrů a jejichž hloubku předtím málokdo z nás dokázal přesně odhadnout.
Jako velké téma té doby před námi vyvstala i otázka československého soužití, tedy otázka, kterou federalizovaná totalita neřešila, ale naopak, obratně zakrývala. Nemá smysl si zapírat, že mnozí z nás Čechů tím byli trochu zaskočeni, protože po celé generace vyrůstali v podvědomém pocitu, že každá důraznější řeč o slovenské národní svébytnosti v sobě skrývá cosi podezřelého a nebezpečného. Problém československého soužití jsme se tehdy pokoušeli horečně a občas možná i naivně či neobratně řešit, přičemž jsme zřejmě všichni podléhali iluzi, že jde o čistě technický úkol, to jest, lepší přerozdělení kompetencí.
Celá tehdejší nekonečná série dohadování vyústila nakonec v rozdělení státu. Mělo ohromnou přednost. Proběhlo klidně, bez násilí, bez větších konfliktů a bez výraznějších nedořešených důsledků, což sklidilo obecný respekt, protože tak tomu většinou nebývá. Mělo ale i jednu vadu. O tak veledůležité věci, jako je zánik státu a vznik dvou jiných států, nerozhodli občané v lidovém hlasování, jak by se v demokratických poměrech slušelo, ale uskutečnila se opravdu převážně technicky, téměř jako by šlo o nějakou účetní operaci. Snad právě proto byl konec Československa provázen určitou pachutí a podivnými rozpaky. Žádná významnější část občanů tehdy proti rozdělení státu neprotestovala, ale žádná významnější část to také neoslavovala. Jako by k tomu prostě nebylo co dodat a jako by si veřejnost více méně oddechla, že to nekonečné a traumatizující dohadování je konečně za námi.
To všechno je už dávno pryč. Patří to do historie a mně se s odstupem času stále více zdá, že ať už se to tehdy stalo jakkoliv divně, je dobře, že se to stalo. Většina národů musí zřejmě aspoň na chvíli zakusit plnou vlastní státnost, aby pak mohla dobře spolupracovat s jinými. Češi a Slováci jsou si dnes možná bližší, než kdy dosud. Není mezi nimi žádná vzájemná trpkost, spojují je společné cíle: účastnit se naplno světových i evropských integračních procesů a ve vlastním zájmu se postupně zříkat něčeho ze suverenity vlastního státu ve prospěch svého rostoucího vlivu na život celků daleko větších a mocnějších. Žijeme ve veskrze propojeném světě. A držíme se, Češi a Slováci, za ruce při svém pohybu po tomto novém terénu. A to je samozřejmě nejdůležitější.
Bude asi na místě, když dnes znovu připomenu, co dobrého se za těch deset let od vzniku České republiky stalo. Tím spíš, že většina z nás si to už ani neuvědomuje. Především, svět v nás už dávno nevidí jen nějaký zbytek zrušeného státu, jehož existenci či smysl je dost těžké pochopit. Naopak. Jsme dnes důvěryhodnou a respektovanou evropskou demokracií, kam cizí politici, podnikatelé, umělci a turisté rádi jezdí, která je členem mnoha důležitých mezinárodních organizací a vyznačuje se značnou vnitřní stabilitou i tvůrčím potenciálem svých občanů. Jsme navíc státem pevně bezpečnostně zakotveným, vlastně nejpevněji a nejlépe za celou dlouhou dobu historie české státnosti. Mluvím o našem členství v Severoatlantické Alianci. Naše armáda, hlavně díky svým zahraničním misím a dovednosti některých svých jednotek, má přitom mezi Spojenci velmi dobré jméno. Zvykli jsme si na nově nabyté svobody a plně jich využíváme, upevňujeme demokratický politický řád a rozvíjíme naši mladou tržní ekonomiku. Tu úspěšněji, tu méně úspěšně se pokoušíme zápasit se všemi nedobrými průvodními jevy naší transformace, od organizovaného zločinu, korupce či občasných projevů netolerance k lidem jiného etnického původu až k velké hospodářské kriminalitě, jako té horší odpovědi na pokušení, jímž byla privatizace provázena.
Co je ale podstatné? Dorůstají nové generace, generace lidí, kteří nabývali rozum už ve svobodě. A nejsou tudíž zdeformovaní životem v komunismu. Lidí, kteří nové poměry přijímají už jako samozřejmost. Bylo by skvělé, kdyby jejich vstup do různých oblastí veřejného života vedl k tomu, že se budeme stále věcněji, důkladněji a bez předsudků, zabývat vlastní minulostí, bez jejíž otevřené reflexe nemůžeme být sami sebou, a že se budeme stále úspěšněji rozcházet s mnoha nedobrými následky zhoubného díla, jež předchozí režim napáchal v našich duších.
Vážení přátelé, rok, který včera skončil, nám asi nesplyne nerozlišitelně s těmi, které mu předcházely, protože nám přinesl několik důležitých změn a událostí, na něž nelze zapomenout a z nichž je opět třeba vyvodit či získat to nejlepší, co z nich vyvodit či získat lze.
Byl to především rok několikerých voleb. Můžeme si stýskat nad malou účastí voličů i nad lecčíms jiným, ale jedno popřít nemůžeme: Tyto volby ukázaly, že vedle těch, pro něž je politika především účelovým manévrováním ve sféře moci a moc sama jen kořistí k rozdělení, mohou v nich působit i lidé otevření, ochotní naslouchat jiným, zkrátka ti, kteří vracejí správě věcí veřejných její nejvlastnější smysl. A to nám dává novou naději.
Uplynulý rok byl zároveň rokem, kdy se spojenecká aliance, jejíž jsme členy, sešla na svém vrcholném zasedání poprvé za bývalou železnou oponou právě u nás, v Praze. Toto zasedání bylo, jak víte, velmi úspěšné a mělo téměř převratný význam. Rozhodlo o dalších důležitých krocích k proměně Aliance v organizaci schopnou čelit zcela novému spektru hrozeb a připravenou obepínat celou Evropu, nikoli přijímat jen některé. Zároveň toto zasedání jasně připomnělo, že úkolem Aliance není sloužit především politikům, generálům a výrobcům zbraní, ale naopak chránit všechny občany a sloužit obecné bezpečnosti, míru a lidským svobodám. Nemusím zajisté zdůrazňovat, jak se toto vše, byť možná zvolna a nepřímo, obrátí v náš prospěch. Vždyť jsme dodali Praze opět autoritu města, v němž se píše historie.
Neméně důležitá věc se loni stala krátce po tomto zasedání. Naše mnohaleté úsilí bylo korunováno úspěchem a my jsme byli, spolu s dalšími devíti evropskými zeměmi, přizváni do Evropské Unie. Díky tomu máme přímo šanci se podílet na historicky prvním pokusu Evropy založit svůj vnitřní pořádek na principu vzájemné rovnosti, společného sdílení demokratických hodnot a respektu k vůli všech svých součástí. Evropská Unie nejsou samozřejmě jen solidární dotace bohatších chudším, i když i to má svůj význam. Bezpočtukrát jsem se o tom přesvědčil, když jsem měl možnost všímat si dynamického rozvoje zemí, které v době svého přijetí také nebyly nejbohatší. Evropská Unie je ale především velkorysým projektem mírového soužití na našem kontinentě a jeho mírového soužití s jinými částmi světa. Tedy projektem, který by měl definitivně ukončit dvoutisíciletou éru válek, konfliktů, vytváření zájmových sfér, zbabělých kompromisů se zlem a bojů o nadvládu mocnějších nad slabšími, včetně Evropy nad světem. Pevně věřím, že referendum o našem přijetí se bude v tomto roce těšit velkému zájmu občanů, kteří si uvědomí dosah svého rozhodnutí.
Uplynulý rok nám přinesl ovšem i jednu velikou, dosud nám v tomto rozsahu téměř neznámou zkoušku. Povodně. Velké uznání a dík patří všem, kteří zachraňovali lidské životy a majetek lidí, jakož i všem, kteří pomáhali odstraňovat ničivé následky povodní a kteří na tuto pomoc přispívali. Spousta z nás ztratila mnoho, včetně po léta budovaných domovů, mnoho ztratila i společnost jako celek poničenými památkami či archívy.
Ale zároveň se ukázalo něco nesmírně důležitého. Když jde do tuhého, umíme tvořivě a pohotově spolupracovat a jsme schopni i velké solidarity. Není tedy pravda, že žijeme v jakémsi eldorádu sobců. Ve společnosti je silná vůle k dobrým činům. Jde jen o to uvolňovat ji i tehdy, kdy nestojíme tváří v tvář katastrofě, a systematicky vytvářet klima, které jí bude přát.
Ale nejen to. Podobně, jako povodně v roce 1997, jsou i ty loňské významnou a svým způsobem varovnou zkušeností pro všechny, kdo pečují o naši krajinu, o lesní a vodní hospodářství, o urbanistickou podobu lidského osídlení, jakož i pro politiky, samosprávu a podniky, kteří by jim měli vytvářet nejrozumnější podmínky k práci i za cenu, že by dlouhodobému zájmu museli obětovat leccos ze zájmu okamžitého. Nejnovější vědecké poznatky a technické možnosti bychom měli pokorně skloubit s praktickými zkušenostmi našich předků, kteří si je po tisíciletí předávali a kteří se možná méně trápili otázkou, proč je něco lepší tak či onak, ale o to víc respektovali to, co se prostě jako lepší osvědčilo. Bylo by prostě velmi dobré, kdyby nám tyto povodně pomohly lépe chápat, že nejsme pány světa, kosmu, zeměkoule a přírody, ale jen jejich součástmi, které by měly dobře vážit, kde jsou hranice jejich zásahů do toho, co je obklopuje a bez čeho by nemohly vůbec být. Totiž, kde se služba krátkodobému a spočitatelnému prospěchu proměňuje v dlouhodobou a někdy i nenapravitelnou zkázu, jejíž neblahé důsledky už nikdy nikdo nespočítá.
Milí spoluobčané, když jsem hovořil o rozdělení Československa jako o technické operaci, nabízela se otázka po tom, o čem tehdy bylo tak málo řeči. Totiž po ideji našeho státu. Nejsem si jist, zda Česká republika má nějakou svou zvláštní ideu, kterou lze jen tak říci nebo dokonce vyhlásit. Jsem si však jist, že mnoho velkých mužů a žen naší historie různým způsobem formulovalo soubor moudrých principů vzájemného soužití, k nimž je dobré vždy znovu se vracet, které je třeba si připomínat, rozvíjet, šířit či promítat do svých životů a do své práce. K těmto principům patří odpovědnost nejen za sebe a k sobě, ale i za své spoluobčany a k nim, nejen za svou obec či stát a k nim, ale i za širší lidská společenství a k těmto společenstvím.
Česká otázka je otázkou lidskou, říkával Masaryk. Myslím, že nemusíme mluvit v každé větě o národu či národních zájmech, ale o to víc bychom se měli zabývat svými bližními, ať už v naší ulici, či kdesi na druhém konci světa. Ano, naším národním zájmům vskutku asi nejlépe posloužíme, když se prostě budeme dobře chovat k sobě navzájem, k zemi, kterou obýváme, jakož i k jiným národům, a když budeme nepředpojatě přemýšlet o lidské historii, lidském údělu i lidském poslání na tomto světě. Kéž by tedy pokora, zájem o druhé, lidská odpovědnost, smysl pro spravedlnost a solidaritu byly tím, co lze nazvat ideou českého státu.
Dámy a pánové, demokratický vývoj v naší zemi je nezvratný. To ale neznamená, že naše úkoly končí. Znovu a znovu je třeba si připomínat, že demokracie nespočívá jen v určité struktuře institucí, ale též v duchu, v lidském obsahu, smyslu a ideálech, jimž má tato struktura sloužit. V našem případě to mimo jiné znamená, že je třeba znovu a znovu stavět hráze bezohlednosti, skryté za praporem tvorby zisku, včetně pokusu vyvolávat v lidech strach ze svobodného projevu či svobodného sdružování, a znovu a znovu je třeba posilovat autoritu a nezávislost Policie a justice, těchto praktických garantů spravedlnosti. Různá bratrstva lidí vždy připravených se obratně obohacovat na úkor ostatních a usilovat přitom o beztrestnost, či dokonce politické krytí, bohužel stále existují. Nesmíme tomu jen odevzdaně přihlížet.
Náš Parlament bude brzy volit nového prezidenta republiky. Věřím, že se jím stane člověk moudrý, otevřený a odpovědný, který bude tvořivým partnerem politické reprezentace vzešlé z nedávných voleb a v němž budou všichni občané dobré vůle spatřovat svého spojence. Volba jednoho činitele státu, jakkoliv se shodou okolností dnes stává velmi důležitou, není ale tím nejdůležitějším, co je před námi. Bez podpory občanů ani sebelepší prezident toho moc nezmůže. Přesně to jsem ostatně říkal před třinácti lety ve svém prvním novoročním projevu a dnes, kdy k Vám mluvím na Nový rok naposledy, mi nezbývá než to opakovat.
Vážení spoluobčané, milí přátelé, kéž by tato země byla už natrvalo a stále zřetelněji hezkým a slušným domovem nás všech, kéž bychom na ni mohli bát stále hrdější. Přeji Vám všechno dobré v roce 2003 i v celém Vašem budoucím životě."
