Česko s dvěma prezidenty
V neděli končí po třinácti letech poslední prezidentské období Václava Havla. Jak uvádí Zdeněk Vališ, Česko teď bude muset hledat novou prezidentskou identitu.
Mnohokrát už bylo v uplynulých týdnech a měsících napsáno či řečeno, že s odchodem Václava Havla končí symbolicky jedna epocha. Možná si to dost lidí ani neuvědomuje. Když ale Havel nastupoval koncem roku 1989 poprvé do funkce hlavy státu, byl to úplně jiný svět, než ten, do kterého sestupuje z Hradu jako penzista. Ostatně když začínal, přísahal Havel ještě věrnost Československé socialistické republice a v zemi byla sovětská okupační vojska. Byl to svět, který si dnešní dvacátníci těžkou dovedou představit. Žilo se bez mobilů a internetu, vrcholem snů o dovolené bylo pobřeží Jugoslávie a když člověk přejížděl hranice trnul obavou, aby mu celníci nenašli v ponožce ukrytých sto dolarů, které nakoupil na černém trhu.
Jiný byl i Václav Havel. Hulil jednu cigaretu za druhou, na veřejnosti se nejraději ukazoval ve svetru či tričku a kromě Varšavské smlouvy chtěl zrušit i NATO. Mnozí často srovnávali Havla s T.G.Masarykem a nacházeli hodě styčných bodů. Oba budovali prezidentský úřad téměř od nuly. Oba se pouštěli do teoretických úvah, kterým prostý lid moc nerozuměl a které v dějinách filosofického myšlení asi trvalou stopu nezanechají. Oba dráždili své protivníky k nepříčetnosti. Oba měli vztah ke spiritualitě. Někteří konzervativní katolíci určitě dodnes věří, že Havel je zednář. Jestliže se ale v souvislosti s odchodem Havla hovoří o symbolické tečce za jednou etapou popřevratových dějin, pak je to především proto, že význam jeho postavy - stejně jako v případě Masaryka - určovala doba zlomu, na němž se významně podílel a který ho nakonec vynesl až do nejvyšší funkce.
Jak napsal jeden publicista, "zcela samozřejmě tak do sebe vtáhl i všechny důležité vyšší emoce, z nichž vyrůstá vztah občana ke státnosti". Havel se stal živým symbolem změny. Nikdo nemůže popřít, že spolu s ním jako by odcházela i velice světoznámá značka. Příběh vězně Havla, který se stal prezidentem. A s tím souvisí další moment končící vývojové etapy. Prezident představuje typ určité odeznívající autority, totiž autority charismatické a tatíčkovské. Další doba velkého zlomu je v nedohlednu, a proto bude úkolem Havlova následníka na Hradě mimo jiné hledání nové prezidentské identity. Spolu s ním ji samozřejmě budou hledat i politici a veřejnost. V podobné pozici byl možná i Edvard Beneš. V jedné věci se ale všichni budou muset vyrovnat se zcela novou situací. Poprvé v historii bude mít Česko dva prezidenty. Jednoho v úřadě a druhého bývalého, zato mezinárodně známého, o jehož případné komentáře k domácímu i zahraničnímu dění bude velký zájem. A to může být pro českou politiku přínosné. Nebo se také může Havel stát pro politiky noční můrou.