Češi na Slovensku získají nárok na dvojí občanství
Do dnešní krajanské rubriky jsme tentokrát zařadili: Češi žijící na Slovensku mohou nyní snáze získat dvojí občanství; české krajanské sympozium v holandském Drakenburghu najdete už i na internetu; o naší krajanské komunitě v Holandsku se více dozvíte i z rozhovoru s mladým lékařem českého původu Tomášem Rejdou; a po stopách českého misionáře Samuela Fritze se vydáme až k pramenům Amazonky.
Češi, kteří dlouhodobě žijí na Slovensku a dosud měli jen slovenské občanství, mají od tohoto týdne mnohem blíž i k českému. Kabinet Vladimíra Špidly totiž v pondělí schválil návrh ministra vnitra Stanislava Grosse, který jim umožňuje požádat i o českou státní příslušnost. Jde o ty Čechy, kteří si v letech 1994 - 1999 zvolili slovenské občanství, a tím automaticky ztratili nárok na získání českého. Premiér Špidla k novému opatření řekl:
"Podstata je taková, že mohou tito lidé, kteří jsou vymezeni ztrátou občanství od 1. ledna 1994 do 1. září 1999, požádat o české občanství a dostanou občanství České republiky a nemusí se přitom vzdát občanství Slovenské republiky."
Až dosud mohli mít dvojí občanství pouze ti Češi, kteří si po rozdělení Československa v roce 1993 zvolili slovenské občanství a kterým Ústavní soud v roce 1997 přiznal právo mít občanství dvojí. To jim také potvrdila novela zákona z roku 1999. Na další Čechy, kteří si z různých důvodů zvolili po roce 1994 slovenské občanství, se však tato novela už nevztahuje. Nyní se tedy i tato skupina Čechů na Slovensku dočkala české státní příslušnosti. Budou tak mít prakticky stejná práva jako ostatní občané České republiky - s výjimkou důchodů:
doplnil Vladimír Špidla. Návrh jeho kabinetu ještě musí schválit parlament. Na Slovensku podle posledního sčítání lidu žije zhruba 47 tisíc osob, které se přihlásily k české, případně moravské národnosti. Deset až patnáct tisíc z nich již dvojí občanství má. Nová právní úprava se bude podle Špidlova odhadu týkat dalších několika tisíc lidí. Podle českých krajanů na Slovensku však naše zákony stále opomíjejí velmi početnou skupinu dětí českých rodičů, které se narodily na Slovensku. Ty zatím české občanství získat nemohou. Český spolek na Slovensku proto již počátkem tohoto roku začal shromažďovat podpisy pod petici, aby české občanství mohli získat i potomci českých rodičů.
Během své loňské návštěvy v holandském Drakenburghu jsem na sympoziu zastihla i mladého lékaře českého původu Tomáše Rejdu. Přednášel zde o pracovním lékařství, oboru, který má v Holandsku velkou tradici. Hovořili jsme však i o tom, jaký smysl tato setkání na bázi popularizace vědy pro tamní českou krajanskou komunitu mají:
Myslíte, že se tu může udržet český krajanský živel, i když dnes už není důvod odcházet do emigrace? Lidé sem přicházejí z ekonomických nebo profesionálních důvodů.
"Dřív to bylo takové, že se lidé k sobě více vázali, protože za komunismu neměli nic jiného. Dnes už nemusí, ale ta kulturní vazba možná bude přetrvávat. Uvidíme. Jsou národy, jako třeba Američani, kteří taky vždycky mají svůj spolek. I tady v Holandsku a nevadí, kolik Američanů tu bydlí. Vždycky tu nějaký spolek mají."
Já se ptám z toho důvodu, že obecně zkušenost z krajanských komunit ve světě je taková, že vymírají. Že ty nové generace, které se narodily v cizině, se velmi snadno a rychle asimilují do nového prostředí, už nemají vlastně potřebu udržovat si kulturní a historické povědomí se starou vlastí, zapomínají řeč. Nestihne stejný osud i tu holandskou krajanskou komunitu?
"Možné to je, ano. Češi se asimilují možná až moc dobře. V Holandsku není emigrantský problém Čechů, jako je třeba lidí z Maroka nebo z Turecka, kde tito lidé mají kolikrát problémy asimilovat do holandské kultury. Češi ten problém nikdy neměli. A možná to je jeden z důvodů, že krajanství trošku vymírá. Já si myslím, že se Češi vždycky budou do určité míry chtít stýkat s Čechy, když spolu bydlí v jedné zemi. Možná ta druhá generace přece jenom najde důvod se stýkat."
I tady jsem slyšela hlasy, že jakmile se sejde jenom trochu víc Čechů, už se mezi sebou navzájem dohadují. Existují takové vnitří spory i v této krajanské komunitě?
"Já nevím, každý spolek má své problémy určit směr, kam většina chce nebo nechce. Ale já nevím, jestli by se tomu mělo říkat spory."
Jsou nějaké projekty na podporu mladých krajanů, nebo řekněme Čechů z druhé nebo třetí generace? Slyšela jsem, že tady má dojít ke vzniku nějakého sympozia pro mladé...
"Ano, taky jsem o tom slyšel a myslím si, že je to dobrý nápad. A tím se taky ukáže, jestli je v té mladé generaci zájem nebo ne. Když není, tak prostě není, nedá se vytvořit, co není. Když ten zájem ve skupině nebude, tak i budoucnost toho spolku je špatná."
A Vy sám si udržujete kontakty do Čech?
"Ano, já navštěvuji pravidelně svoji rodinu a mám dvě malé děti a mluvím na ně česky, i když moje žena je Holanďanka. Takže vlastně jsem to jenom já a moje maminka, jejich babička, kdo na ně mluví česky. A tím se snažím udržet českou kulturu i v rodině."
Nebudou mít potom problémy s tou dvoj- nebo trojjazyčností?
"Já jsem s tím taky nikdy neměl problémy. Já jsem se za rok naučil výborně holandsky a čeština, jak slyšíte, mi vždycky zůstala. Samozřejmě moje děti jsou menší a mají ten problém, že slyší češtinu jenom částečně. Ale já vím, že když se to pečlivě dělá a děti se nenutí, tak dvojjazyčnost je spíš něco, co se má chránit, než aby to byl problém. Je pravda, že v Holandsku s jinými kulturami je někdy problém, když se doma mluví jinou řečí národa, odkud pocházejí, a potom se ve škole špatně učí. Ale já si myslím, že to pro moje děti problém nebude, protože už teď umí dobře holandsky, a čeština, to je to, jak na ně mluví táta."
A na závěr naší krajanské rubriky se po stopách českého jezuity Samuela Fritze vydáme do Amazonie. Tento misionář, rodák ze severočeského Trutnova, totiž v 17. století došel až k pramenům Amazonky a zakreslil i její první mapu. V Amazonii prožil více než 40 let a stal se zřejmě vůbec prvním Evropanem, kdo přešel napříč celým jihoamerickým kontinentem. O více než tři sta let později se stejnou cestou vypravili dva Češi - Kamila a Vladimír Šimkovi. Cílem jejich expedic Hatun Mayu 99 a 2000 bylo nejen znovu zaměřit prameny Amazonky, ale také připomenout patera Samuela Fritze. Ten je podle Kamily Šimkové v Latinské Americe dosud velmi uznávanou osobností:
"Zatímco u nás není jeho jméno známé, je takřka zapomenut, tak skutečně ve světě, zejména v Jižní Americe je považován za jednoho z největších duchovních dobyvatelů Nového světa. Kromě toho, že je autorem vůbec první přesné mapy Amazonky, která vznikla v roce 1691, tak se taky proslavil tím, že aktivně zasahoval do vleklého boje mezi Portugalci a Španěly a v podstatě obhajoval práva Indiánů. Nakonec došel k závěru, když už nebylo diplomatické řešení, že přestěhoval tisíce Indiánů asi dva tisíce kilometrů od jejich domovského území, aby je zachránil před otroctvím, které jim z portugalské strany hrozilo. Takže nejen že to byl významný člověk, misionář, který celý život obhajoval práva Indiánů, ale také přispěl k vědeckému poznávání Amazonie a ta jeho mapa skutečně je považována za průlom v kartografii té oblasti."
Výsledky svých expedic už manželé Šimkovi představili na řadě výstav, o svých cestách k pramenům Amazonky vydali i knihu a nyní se s nimi chystají seznámit zájemce i v zahraničí. Přesnou kopii Fritzovy mapy Amazonky i doklady o jeho životě uvidí v příštích dvou letech návštěvníci jejich výstav ve většině zemí Latinské Ameriky. Ve spolupráci s Českou televizí navíc Šimkovi chystají další projekt po stopách slavných Čechů v zahraničí:
"Pokud to všechno klapne, tak bychom měli v tom cyklu České stopy, jehož prvním dílem vlastně byl příběh Samuela Fritze, pokračovat i v letošním roce. A znovu se vydat do Jižní Ameriky pátrat po dalších významných Češích, kteří se ve světě proslavili, ale u nás se o nich bohužel ví jen velmi málo nebo vůbec nic. Prozradím, že budeme tentokrát pátrat po Češích, kteří se proslavili v rostlinném světě Amazonie."
