Češi ve Vídni nebyli jen služky, lokajové a kočí
Uběhl další týden a je tu opět naše pravidelná krajanská rubrika. Tentokrát v ní přineseme rozhovor s historičkou Vlastou Valešovou o Češích ve Vídni a představíme nadaci českého krajana Bohuslava Jana Horáčka, který věnoval miliony korun na rozvoj Českého ráje a podporu české vědy.
Kanárské ostrovy od Českého ráje dělí více než tři a půl tisíce kilometrů. Na první pohled tato dvě místa nic nespojuje. A přesto právě díky turistům, kteří si oblíbili pláže a hotely na Kanárských ostrovech, se v Českém ráji opravují kostelíky a naučné stezky. Umožnila to Nadace Bohuslava Jana Horáčka, turnovského krajana, který většinu života prožil v emigraci, po listopadu se ale rozhodl vrátit zpátky do Čech. A rozhodně sem nepřišel s prázdnou:
"Ve čtyřicátém osmém opustil za zajímavých okolností republiku, a protože měl obchodního ducha, tak se přes obchod s kameny Preciosy, přes drahé kameny a přes zlatnictví dostal až k tomu, že koupil pozemky na Kanárských ostrovech. A na těch pozemcích postavil asi šest hotelů. Ty nakonec asi před deseti lety prodal a z toho ohromného množství peněz, které získal, bude financovat na jedné straně Český ráj a na druhé straně založí nadaci Praemium Bohemiae, která by měla kopírovat Nobelovu cenu pro vědce, kulturu a podobně v celé České republice. A tato cena už byla dvakrát udělena,"
- upřesnil turnovský starosta Milan Hejduk. A plány, které pan Horáček na Turnovsku a v Českém ráji měl, byly opravdu velkorysé - regionu zatím věnoval okrouhle čtyři sta milionů korun. Financoval nový sportovní areál, zahájena byla stavba smuteční síně v Turnově i rekonstrukce tamního kulturního domu Střelnice. V Českém ráji probíhala oprava řady místních kostelů a drobných památek. V říjnu loňského roku, pouhých devět dní před tím, nežli mu měl prezident Václav Havel udělit státní vyznamenání, pan Horáček však náhle zemřel. A peníze z jeho nadace kvůli zdlouhavému dědickému řízení přestaly docházet. Turnovská radnice se tak dostala do velkých potíží:
"My jsme museli zastavit rekonstrukci Střelnice, protože tam bylo potřeba dofinancovat sto třicet milionů korun, a to není město schopné zabezpečit vlastními zdroji. A pokračujeme ve smuteční síni, kde jsme na úkor jiných aktivit z rozpočtu města řekli, že pokud nadace už nikdy nic nedá, tak to musíme dostavět za našich zhruba třicet milionů korun."
Turnovské radnici tak už nyní Horáčkova nadace dluží podle starosty Milana Hejduka nejméně deset milionů a do konce letošního roku dluh vzroste o dalších šest milionů. Turnov se rozhodl, že z vlastních prostředků dofinancuje alespoň opravy drobných staveb v okolí města a úpravu turistické stezky v Českém ráji. A bude doufat, že dědické řízení nebude příliš zdlouhavé a že příjmy i sama existence Nadace Bohuslava Jana Horáčka byly ještě za jeho života dostatečně ošetřeny, aby mohla pracovat i do budoucna. Jako minimum starosta vidí zachování ceny Praemium Bohemiae, na kterou je ročně potřeba půldruhého milionu korun, tam je ale Milan Hejduk optimista:
"I zástupci ze zahraničí říkají, že na Cenu Praemium Bohemiae určitě budou mít peníze. Je to věc správní rady nadace, jak bude pokračovat, jaké vyhlásí obory, o něž se bude soutěžit. Tam se vybírají vědci v celé republice, ten proces je dlouhodobý a vyhodnocení je každoročně 4. prosince na Sychrově, takže podle mě nadace má nejvyšší čas, aby vyhlásila vědní obory, které se budou hodnotit v roce 2003."
O další existenci Nadace Bohuslava Jana Horáčka měli zahraniční správci jeho jmění s Turnovem jednat do konce března, zatím se tak ale nestalo.
Výstava Češi ve Vídni ve 20. století, která proběhla minulý rok v Clam-Gallasově paláci v Praze a na brněnském Špilberku nebo záchrana archívu vídeňského Školského spolku Komenský - to je jen krátký výčet toho, co v posledních letech dokázala skupina českých a rakouských historiků z Fóra Češi ve Vídni. Členkou tohoto Fóra je i historička Vlasta Valešová, která do Rakouska emigrovala v 80. letech. Při jedné z jejích návštěv Prahy jsem ji pozvala do studia Radia Praha, aby mi o činnosti Fóra řekla více:
"Fórum Češi ve Vídni je výzkumné a dokumentační centrum, které založila skupina rakouských historiků a jazykovědců v podstatě z toho důvodu, že historie Čechů ve Vídni, která je samozřejmě velice dlouhá a velice zajímavá, je jen málo a nesystematicky zpracována. Myslíme si, že je škoda, že nejen Češi sami nevědí o své minulosti, ale že o ní nevědí ani Rakušané, protože je to součást i jejich vlastní historie."
A můžete trochu tu historii Čechů ve Vídni přiblížit?
"To bychom se vraceli asi mnohá staletí dozadu. Češi přicházeli do Vídně většinou za prací, do učení, ale i do vysokých úřadů. Masová migrace z českých zemí začala ve druhé polovině 19. století. Největší kumulace česky mluvícího obyvatelstva ve Vídni byla kolem roku 1900."
Ví se, kolik tam bylo tehdy Čechů?
"To je otázka velice složitá, protože sčítání lidu dávají jenom kusý obraz. Nebyla to otázka rodného jazyka, nýbrž jazyka obcovacího, což je velice subjektivní problém. Oficiální údaje něco přes sto tisíc Čechů a Moravanů neodpovídá realitě. Odhady šly od dvou set tisíc až po čtyři sta tisíc Čechů."
Existuje představa, že Češi ve Vídni byli především služky, lokajové a kočí. Je to pravda?
"Tato představa je velice zakořeněná. Je zakořeněná tady i ve Vídni. Do jisté míry to samozřejmě pravda je, ale byli tam i vědci, lékaři. politici. To je věc, na kterou se zapomíná. A to bylo i naším cílem na tyto zapomínané, a přitom velice důležité osoby upozornit, abychom pohled na dějiny Čechů ve Vídni trochu napravili."
Která z těchto skupin měla větší tendenci asimilovat do rakouské společnosti? Ti vědci, úředníci, nebo naopak ten služebný živel?
"Já bych řekla, že v současném stavu bádání je tato otázka naprosto nezodpověditelná. Je obrovský problém vůbec zjistit asimilaci. Samozřejmě každá ta vrstva měla své důvody k asimilaci, ti vyšší se možná chtěli trochu schovat mezi německy mluvícím obyvatelstvem, lékař se třeba bál o svou klientelu. na druhé straně třeba cihlářští dělníci asimilovali proto, aby zvýšili svou společenskou úroveň, protože jejich postavení bylo velice nízké, spíš byli posmívání. Takže tam byl taky obrovský tlak zařadit se do německy mluvícího obyvatelstva."
Nicméně Češi ve Vídni, hlavně na přelomu 19. a 20. století, měli celou řadu krajanských spolků a sdružení, krajanský život tam byl velice čilý. Jak se tam sdružovali, jaké byly ty nejpočetnější spolky?
"Spolková činnost začala již v 2. polovině 19. století, vznikl skutečně celý systém spolků, od politických, profesních až k trávení volného času. Jedny z nejsilnějších spolků byly spolky kulturní a spolky tělovýchovné. Bezkonkurenčně nejsilnější byl Sokol, dodnes má ještě několik odnoží v některých vídeňských okresech, živý je také Orel, SK Slovan, jenže to je v současné době už spolek rakouský."
A jak to vypadá s tím kulturním spolkovým životem?
"Dnes se samozřejmě nedá porovnat se životem z přelomu 20. století, protože ve Vídni je nesrovnatelně méně Čechů. Nicméně existuje ještě poslední divadelní spolek, který dvakrát ročně předvádí divadelní hru. Já se před nimi skláním, protože oni hrají vždycky jen jedno jediné představení a pak zase hru zapomenou. Kulturní spolky jinak kulturu spíš dovážejí, to znamená, že z České republiky nebo i ze Slovenska přijíždějí herci a pořádají kulturní večery, nebo i divadla."
A na závěr naší rubriky jsme pro Vás připravili ještě ukázku z té příští. Za týden Vám totiž přineseme portrét našeho krajana, autora slavné trampské písně Niagára Eduarda Ingriše. Cestovatel, filmař, skladatel - tím vším Ingriš byl a tak na něj vzpomíná i jeho žena Nina Ingrišová:
"Udělal hodně pro československý národ. Do 47. roku skládal operety, složil asi šedesát operet, muziku k filmům, filmoval tady taky. Jeho popel jsem nechala v jeho rodišti ve Zlonicích u Kladna. Tam je Dvořákovo muzeum a tam mají jeho urnu."
