Nebezpečná arbitrážní vlna
Už brzy se dozvíme verdikt švédského odvolacího soudu, který vnese definitivní jasno do arbitráže mezi společností CME a Českou republikou. Mimo to čelí ale Praha dalším řízením kvůli údajné nedostatečné ochraně či poškození investic různých zahraničních subjektů. Pokud by Česko všechny spory prohrálo, zaplatila by země celkem více než 60 miliard korun. Jak uvádí Zdeněk Vališ, viníků současného arbitrážního fenoménu je víc.
S arbitrážemi a výhrůžkami arbitráží se v poslední době roztrhl pytel. Jedni tvrdí, že jejich počet bude narůstat, protože to, co odpovídá české legislativě je mnohdy v rozporu s legislativou mezinárodní. Jiné hlasy zase uvádějí, že impulsem současné vlny je spíše dosavadní průběh arbitráže se společností CME kvůli televizi Nova. Některé zahraniční firmy, které v republice neuspěly, prý vycítily šanci, že by mohly právě hrozbou arbitráže vyvinout efektivní tlak na stát, aby jim pomohl a uhradil případnou ztrátu. Managementy prostě chtějí svalit vinu za svou neschopnost na někoho jiného.
Přiživovat se na precedentu se CME se snaží kdekdo. Třeba soukromá firma, kterou okradla jiná soukromá firma, a stát v tom nehrál sebemenší roli. Stejně tak by potom mohl český turista žalovat italský stát za to, že mu v Římě byla ukradena peněženka. Zastavit tuto vzedmutou vlnu je asi možné jenom tím, že neúspěšní investoři několik arbitráží prohrají a budou nuceni zaplatit náklady řízení Česku. Na druhé straně se státní orgány asi těžko mohou utěšovat tím, podstatná většina hrozeb má jen hodně slabou právní oporu. Zahraniční investoři by sotva mohli vydírat stát žalobami a gigantickými sankcemi, kdyby jim v tom české poměry dost výrazně nepomáhaly.
A v tomto případě mají určitě také velký kus pravdy ty hlasy, které arbitrážní vlnu přisuzují především nepřehledné české legislativě, kvalitě soudů a soudních řízení. Právní systém prý klade literu zákona výše než meritum věci, právní normy jsou zastaralé a neodpovídají dnešní době, katastrofální produktivita vede k zahlcení soudů a fungování soudcovské samosprávy má daleko k zamýšlenému efektu. To jsou všechno už známé a chronické stesky. Vše ale nelze svádět jen na legislativu a soudnictví. Při hledání viníků současného stavu na poli ochrany obchodních práv přece není možné vynechat ani veřejnou správu obecně.
Někteří pozorovatelé dokonce vidí hlavního viníka málo transparentního podnikatelského prostředí v Česku právě v tuzemském úřednictvu. Proto je prý nutné postavit takříkajíc do latě především státní administrativu. To ale vyžaduje mít v zemi silnou a odhodlanou vládu. A taková se tu ještě nikdy nevyskytla. Existuje ovšem ještě jeden směr úvah o příčinách současné arbitrážní vlny, který není tak kategorický. Jeden renomovaný odborník na mezinárodní právo například tvrdí, že Česká republika nijak nevybočuje z řady, protože více arbitráží prostě vzniká ve státech, které přijímají nové investory.
Jiní odborníci zase připomínají, že teprve dnes vlastně splácíme dluh za školácké chyby v minulosti. Vždyť většina nynějších kauz, včetně té nejznámější s televizí Nova, se totiž zrodila v první polovině devadesátých let minulého století. Tedy v době, kdy ani politici, ani úředníci neměli dostatek zkušeností se svobodným trhem. To pak vedlo i k uplatňování hodně nestandardních postupů při různých jednáních se zahraničními partnery. Možná by proto také stálo za to projít mimo jiné všechny uzavřené dohody o ochraně investic. Ty prý nemusí být pro český stát zrovna vyvážené a mohou dávat zahraničním investorům větší práva, než jim náleží podle mezinárodních zvyklostí. Ať už je to ovšem tak nebo onak, je zde nebezpečí, že vlna arbitráží proti státu může ve světě vyvolat dojem, že Česko je země, kde se investice dobře nechrání.
