Odbory v začarovaném kruhu
V uplynulých dnech proběhly v několika zemích západní Evropy bouřlivé demonstrace odborářů proti škrtům v sociálních výdajích a pozdějšímu odchodu do důchodu. Také české odbory se prý připravují k podobným protestům. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, pokud by čeští odboráři vyšli ve větším počtu do ulic, asi by to dost lidí překvapilo.
Například, když v regionu s vysokou nezaměstnaností řekl, že je nutné udělat něco, aby motivace lidí pracovat byla větší, protože v zemi je sice půl miliónu nezaměstnaných, a z toho odhadem asi tak 150 tisíc lidí pracovat nechce a nebude. Táta všech pracujících", jak ho už kdysi poněkud ironicky pojmenovali někteří novináři, byl více vidět v úřadovnách ministrů a při televizních diskusích než na náměstích a mítincích. Přitom to, že čeští odboráři dávali pod jeho vedením přednost spíše kabinetní politice před blokováním silnic, neznamená, že by měli malý vliv. České odbory ve skutečnosti patří v evropském měřítku k velmi vlivným. Zastupují kolem 30 procent zaměstnanců, což je srovnatelné s průměrem Evropské unie. Sám Falbr řekl před časem Radiu Praha, že i bez generální stávky a bez velkých stávek vůbec dosáhli toho, čeho nedosáhly odbory v žádné z postkomunistických zemí. Odbory ale mají rovněž zásluhu na přitažlivosti Česka pro zahraniční investory. Ti považují jejich méně agresivní styl za velký klad. Podle studie Harvardovy univerzity, která srovnávala konkurenceschopnost 75 nejvyspělejších zemí světa podle řady kritérií, jsou čeští odboráři desátí nejvstřícnější na světě. Loni nahradila Falbra v čele odborů jeho dosavadní pravá ruka a soused v lavici českého Senátu Milan Štěch. Ten sice nemá takové charisma, ale v odborářských i politických kruzích je respektovaný. Také Štěch je jednoznačným stoupencem klidového kuloárového přístupu, který považuje za efektivnější než stávky a demonstrace. S hlasitém projevem by podle vlastních slov souhlasil až ve chvíli, kdy by už odbory neměly jinou šanci. V tomto ohledu jsou tedy čeští odboráři daleko blíže svým skandinávským kolegům než Francouzům či Italům.
Faktem na druhé straně je, že čeští předáci v posledních letech ani neměli k hlasitým protestům mnoho důvodů. Zda se jimi stanou navrhované rozpočtové škrty a důchodová reforma, je ovšem ve hvězdách. Odborářští vůdci zřejmě tuší, že taktika tvrdé linie může být v českém prostředí ve svých důsledcích kontraproduktivní. Pokud by se totiž podařilo přesvědčit k masivnímu vystoupení hodně lidí a výsledek by byl relativně nulový, příště už by lidé do ulic nešli. Nebo jen v mizivém počtu. Každopádně prestiž odborů a jejich vůdců by šla prudce dolů. Totéž by ale nastalo i v případě, kdyby se nepodařilo zmobilizovat dostatečný počet k masovým demonstracím. Pak by zároveň přestaly být odbory v očích politiků tím, čím jsou dnes, tedy respektovaným partnerem k jednání. Je to prostě začarovaný kruh. Zachránit tvář odborům by dnes vlastně mohla paradoxně jen vláda, a to tím, že vládní socialisté dokáží přesvědčit většinu veřejnosti, že pokud se reforma neuskuteční, doplatí na to ve velmi krátké době všichni a podstatně hůř.
