Škatulata hejbejte se
Referendum o vstupu Česka do Evropské unie bylo už od loňského podzimu považováno za jakýsi mezník, který rozhodne o soudržnosti vládní koalice. Jak uvádí Zdeněk Vališ, o přeskupení politických sil se skutečně začíná hovořit, ale spíše kvůli chystané finanční reformě.
Vstup do Evropské unie byl v podstatě nejdůležitějším deklarovaným koaličním svorníkem. Na cestě do integrované Evropy se bezvýhradně shodly všechny tři strany. Po úspěchu referenda už nejsou na této cestě z české strany žádné překážky. A hned se také vyrojily různé spekulace o možném začátku přeskupování politických sil. Určité slovní signály už tady byly. Nad jedním se pozorovatelé spíše shovívavě pousmáli.
To když místopředseda Unie svobody Ratibor Majzlík, o kterém jinak není vůbec slyšet a široká veřejnost ho nezná, po skončení referenda prohlásil, že strana dosáhla svého cíle a měla by tedy opustit vládu, v níž dominují socialisté. Komentátoři většinou neopomněli Majzlíkovi ironicky připomenout, že Unii svobody drží při politickém životě skutečně už jen účast ve vládní koalici a odchodem z ní by prostě spáchala sebevraždu. Předčasných voleb, ke kterým by mohlo dojít v případě rozpadu koalice, se ovšem podle pozorovatelů bojí jak čert kříže obě malé vládní strany. Odtud tedy, jak se zdá, žádné rozkymácení politické scény nehrozí.
O to více se pozornost všech upíná k nevyzpytatelnému Lidovému domu. A jak unionisté, tak lidovci možná začínají mít neklidné spaní nejen kvůli obavě z mimořádných voleb, ale také z ještě jiného potenciálně nebezpečného vývoje. Mocenské přeskupení totiž může proběhnout i bez předčasných voleb, které ostatně dnes nevyhovují žádné parlamentní straně. Mnozí pozorovatelé proto považují za nejpravděpodobnější variantu vznik pravolevé velké koalice sociálních a občanských demokratů. Ta by vlastně otevřeně navázala na někdejší opoziční smlouvu z časů Zemanova kabinetu. Je nabíledni, že obě malé strany včetně komunistů by byly odsunuty na vedlejší kolej. A tentokrát by lidovci a unionisté neměli za zády silnou oporu v osobě prezidenta. Dalo by se rovněž očekávat, že obě největší strany se vrátí k někdejšímu úmyslu změnit ústavní volební systém na většinový a že tentokrát by se jim ho podařilo prosadit. To by přirozeně mělo fatální důsledky pro všechny malé strany.
Pozorovatelé soudí, že zlomovým okamžikem pro "škatulata hejbejte se" může být konec července, kdy se bude ve sněmovně hlasovat o reformě veřejných financí. V té době se koaliční vláda zřejmě dostane do nejkritičtější chvíle svého trvání. Budou stačit jeden dva hlasy k tomu, aby se vláda zřítila do propasti. Podraz na vlastní vládu prý přitom hrozí pouze od sociálních demokratů. A může přijít ze dvou stran. Nejprve od těch poslanců, kteří už údajně slíbili odborům, že reformu nepodpoří. Pokud k tomu skutečně dojde, nastane velká chvíle pro ministra vnitra Stanislava Grosse, jehož okolí podle pozorovatelů už vysílá signály dovnitř strany i navenek, že nominální stranická dvojka nestojí pevně za premiérem. V nové vládě sociálních a občanských demokratů by se pak odpovědnost za reformu rozložila rovnoměrně na obě strany. A jak pozorovatelé připomínají, v takovém případě by už šlo o reformu "jako řemen", tedy o mnohem ostřejší variantu, než s jakou půjde do sněmovny Vladimír Špidla.
Zkrátka odboráři, kteří nyní bouří na ulicích a náměstích proti Špidlově reformě, by nakonec mohli jen přihlížet nástupu nového politického uskupení, které by už s nimi nevedlo žádné dlouhé a bezvýsledné rozhovory. Zbývá ještě zodpovědět jednu logickou otázku, proč by vlastně obě největší strany měly uzavírat koaliční partnerství? Jednak je zde bezesporu už zmíněný zájem o vytvoření faktického politického systému dvou strana. Jednak všichni vědí, že čím rychlejší a hlubší bude reforma, tím rychleji se Česko vymaní z plíživé dluhové pasti a takovou reformu je těžké provádět v koalici, která má parlamentní většinu pouze jednoho hlasu. A konečně je zde ještě jedna lákavá vidina, zejména pro ODS, která je nyní mimo hru. Brzy se má rozhodovat o posledních velkých privatizacích v Česku, například o Telecomu, ČEZu či Severočeských dolech. Kolem budou poletovat desítky miliard. Být u toho je mocensky zajímavé a výhodné. Má to ovšem všechno jeden háček. To by bylo překvapení, kdyby se nakonec ukázalo, že současná vládní koalice je mnohem pevnější, než se všeobecně předpokládá.
