Šest divadel z šedesátých
Knížka rozhovorů "Šest z šedesátých" se objevila na jaře, kdy v Praze probíhal pod stejným názvem divadelní festival. Kniha i festival měly připomenout divadla a jejich protagonisty, kteří spolutvořili atmosféru české divadelní kultury 60. let. S jedním z autorů knihy se sešel Vilém Faltýnek.
"Nad drobnou matematickou nesrovnalostí, že Tři mušketýři byli vlastně čtyři, se pozastaví málokdo. Proto doufáme, že i nám projde drobná šaráda, když jsme na stránky této knihy propašovali zpovídaných osobností osm," píší v úvodu knihy Šest z šedesátých autoři Vlastimil Ježek a Zdeněk A. Tichý. Druhého jmenovaného se ptám, jaký byl jejich autorský záměr.
"Uvědomili jsme si, že jsou tu lidi, kteří ta divadla v 60. letech zakládali, ti lidé jsou v nich činní, hrají, režírují. A my se jich teď a tady můžeme vlastně ptát: proč jste se do toho tehdy pouštěli, proč jste s divadlem vůbec začínali a proč jste tak dlouho přes všechny nesnáze vydrželi?"
Máte pocit, že se vám podařilo z těch lidí dostat tuhle informaci, o kterou vám šlo?
"Myslím, že podle dosavadních ohlasů ano, i podle jejich reakcí při autorizaci. Sami vlastně byli rádi, že se otevřely některé věci a témata. Taky jsme nešli jen po takových těch veselých historkách ze zakládání divadel, ale snažili jsme se pojmenovat skrz jejich vzpomínky atmosféru konce 50. a začátku 60. let, co se vlastně dělo, co bylo kolem, čím se ti lidé mohli inspirovat."
Volba padla na na protagonisty Divadla Semafor, Studia Ypsilon, Činoherního klubu, Divadla Járy Cimrmana, Radošinského naivného divadla a Štúdia L+S. Co má společného například Semafor, vznikající na už konci 50. let, a Divadlo Járy Cimrmana ze sklonku následující dekády?
"Samozřejmě stylově jsou ta divadla, která jste jmenoval, dost daleko od sebe, ale společný je pro všechny ten impuls svobodomyslnosti, jít proti zajetým konvencím, proti myšlení, které je svázáno zákazy a příkazy,"říká spoluautor knihy Zdeněk Tichý. Důležitá podle něj byla autorsko-zakladatelská kontinuita, tedy aby v divadle dosud jako autoři pracovali jejich zakladatelé. Tak z knihy vypadlo například i klíčové Divadlo Na zábradlí. Naopak je tu ale zastoupen Ivan Vyskočil, který už dnes divadlo neprovozuje.
"To je bonus navíc. Vyskočila jsme pominout nemohli, protože jeho osobnost se proplétá vším tím děním od prazačátků v Redutě, přes Zábradlí a dál, a hlásí se k němu řada dalších tvůrců, ošem činnost svého Nedivadla už ukončil. Čili rozhovor s Ivanem Vyskočilem není obsažen v tom názvu, ale je tam jako bývá bonus na cédéčku, který není o nic horší než ten základ desky, ale další samostatný pěkný kousek."
Jak se dnes daří těm šesti divadlům, která přežila do dneška?
"Nejsilnější pozici má asi Divadlo Járy Cimrmana. To je fenomén, který troufám si říct nemá obdobu v evropském ne-li světovém divadelnictví. To je divadlo, kterému neustále dorůstají nové a nové divácké generace, v okamžiku, kdy se zahájí předprodej, stojí lidé fronty, tvůrci toho divadla se nemusejí starat, jestli jestli se daný měsíc vyprodá - vyprodá se. U těch ostatních je to různé, víc to kopíruje rytmus běžného divadelního života. Silné období má třeba zrovna Činoherní klub."
