Kniha, která má cenu jednoho života
Vedle slavných a známých a vzpomínaných jmen jsou v kultuře také taková, která zapadla, ztratila se, možná je vždycky znal jen úzký okruh přátel a spolupracovníků. Přesto se tito lidé nenápadným způsobem otiskli do práce slavných kolegů. Tento služebný úděl na sebe vzala i Milena Honzíková, letitá spolupracovnice režiséra Evalda Schorma, scénografa Josefa Svobody, Antonína Máši a dalších. O posmrtné vydání její vzpomínkové prózy Dopis zmizelému se postaralo nakladatelství Torst.
Kdo vlastně byla Milena Honzíková? Působila ve filmu, v divadle, přednášela na univerzitě. Podle Denemarkové nejsilnější otisk zanechala v divadle:
"Asi ta nejhlubší stopa bude v dramaturgické práci pro Laternu Magiku, protože Kouzelný cirkus, který v roce 1977 připravovala s Josefem Svobodou a Evaldem Schormem, se hraje dodnes, dalším velkým projektem byl Odysseus, až po tu poslední práci, která se jmenuje Past. Na druhém místě je ta její dramaturgická práce u filmu, obracela se na ni řada režisérů, především Antonín Máša, který také zfilmoval její novelu Ohlédnutí, již zmíněný Evald Schorm, celý život spolupracovala se Zdeňkem Podskalským, přestože jejich smysl pro humor byl hodně rozdílný. A samozřejmě ve filmu šedesátých let byla významná její spolupráce s Kádárem a Klosem na filmech Smrt si říká Engelchen a Obchod na Korze."
Radka Denemarková se s Milenou Honzíkovou setkala během svých studií a postupně se mezi nimi navzdory generačnímu rozdílu rozvinul přátelský vztah. Může tedy o Honzíkové podat osobní svědectví. Honzíková prý o své minulosti moc nemluvila.
"O své minulosti s málokým mluvila, takže i já jsem se dozvídala všechny věci postupně, po letech, po troškách jsem si to dávala dohromady, a zjistila jsem, že i lidi, kteří s ní spolupracovali desetiletí, tak o její minulosti u partyzánů, což pro ni bylo naprosto zásadní, vůbec netušili."
Z textu knihy by se mohlo zdát, že Honzíková měla sklon k depresím z nenaplněného života, z omylů, kterých se dopustila...
"To v žádném případě ne, dokonce přiznávala, že pokud ji něco děsilo, tak její nechopnost absolutního zoufalství, kdy ostatní ztráceli soudnost, například při partyzánských akcích omdlívali, nebo kdy už se zdála situace naprosto bezvýchodná. Tvrdila, že to dno jejích možností je tak hluboké, že ho nedohlédne. A myslím, že právě tím byla oporou pro ty ostatní."
Text je hutný, několik desítek neustále přepisovaných stran je esencí jednoho života. Denemarková říká: "Existuje typ literatury, které se říká literatura vytěsněných stresů, ale tady to bylo jiné. U Honzíkové jde o vědomé tázání po smyslu svého života. Měla jsem nějaký vymezený čas. Promarnila jsem ho? Co to nebo to vlastně znamenalo? Kde jsou ty roky, na které si nepamatuju? Měla jsem se chovat tak? Měla jsem se chovat jinak?... a tak dál."
