"Lébl byl, a už nikdy nemůže nebýt"

Mezinárodní plzeňský festival Divadlo v těchto dnech končí festivalovým epilogem. K nejvýznamnějším akcím, které letos přinesl, patří doprovodná výstava "Nejsem výtvarník..." o divadelní tvorbě předčasně zesnulého režiséra Petra Lébla. Je to poprvé, kdy se můžeme ohlédnout za jeho inscenacemi a uvědomit si rozsah ztráty, kterou jeho odchod znamená, uvádí Vilém Faltýnek, autor následující rubriky.

"Lébl byl, a už nikdy nemůže nebýt"

"Já se věnuju divadlu, protože mě divadlo jako diváka většinou nudilo nebo zklamávalo, tak se snažím dělat divadlo, jaký by mě bavilo. Nemám rád slabomyslnost a nemám rád, když mě někdo jako diváka nebo posluchače podceňuje. Já radši dobíhám vlaky. Když to otočíme, tak to přeceňování, dejme tomu, to je ideální situace, kdy se člověk strachuje, jestli tomu stačí, ale zároveň je to v takové míře, aby to udrželo jeho pozornost a zájem dozvědět se o těch věcech, které vidí a slyší, víc, a tak to s ním něco tím pádem dělá,"řekl mi režisér Petr Lébl v roce 1997, v ředitelně Divadla Na zábradlí. Jeho výrazný život a neméně výrazný odchod v roce 1999 způsobily šok, který možná ještě zcela neodezněl. Výstava je znamením, že nazrává čas se k Léblově tvorbě vrátit, aby bylo možné jít dál.

Výstavu připravila Léblova mnohaletá spolupracovnice, dramaturgyně Vlasta Smoláková: "Výstava má jako ponornou říčku linku Kurta Vonneguta. Už v roce 1982 Petr dělal jako student střední průmyslové školy grafické variaci na Vonnegurtovu Grotesku. Jako diafon, ozvučené diapozitivy. A tehdy napsal Vonnegutovi k šedesátinám a dostal odpověď. A ten dopis na výstavě je, dala mi ho paní Léblová. Potom v roce 1985 udělal Grotesku už jako divadlo. Vonnegut se ocitl v Praze. Byl ohromen, pochopil, že jde o mimořádný talent. Vyvrcholením pak je Vonnegutův kondolenční dopis. On se o tom dozvěděl až rok poté. Já když jsem dramaturgovala Petrovi Vojceva, to byla jeho první profesionální inscenace a on ji věnoval Vonnegutovi, jak on řekl "andělovi mého času." Nakonci vlastně i na tom Zábradlí, kde ukončil svůj život, měl údajně portrét Vonneguta. A po roce paní Léblová našla prostředníka, který dopravil do Ameriky nahrávku televizního pořadu o jeho smrti, a Vonnegut to viděl, zrovna v den svých narozenin. A poslal nádherný kondolenční dopis, kde píše, že Lébl zaplatil za svou genialitu. To tam máme jako koncovku té výstavy."

Teatroložka Věra Ptáčková výstavu komentuje:

Na instalaci výstavy se podílel Egon Tobiáš, Léblovi blízký dramatik (autor zmíněného Vojceva) a výtvarník. Díky Tobiášovi výstava v některých detailech oživuje Léblův výtvarný styl.

"On měl cit pro krásu v secesním smyslu,"říká o Léblovi Ptáčková, "on je jeden z těch, kteří přivedli na scénu detail, dobový detail, dekorativní detail. A je velká škoda, že nedělal všechno sám. Když dělal ty inscenace on sám z jedné ruky, tak byly jasnější."

Logo festivalu Divadlo

Ředitel festivalu Divadlo a praktický režisér Jan Burian: "Samozřejmě tím, že tu pan režisér není a netvoří, tak je vztah k jeho inscenacím klidnější, protože on vyvolával diskuse podle estetického zaměření toho kterého člověka. Já myslím, že většina divadelníků ví, že je to kapitola výrazná a v soudobém divadle neopominutelná. To hodnocení je teď možná i spravedlivější, než bylo předtím. Proto my jsme se také k té výstavě rozhodli, protože jsme chtěli jeho tvorbu připomenout, byť s malým odstupem, aby se reflexe jeho tvorby znovu vrátila na stůl. Protože budeme-li o tom mluvit a přemýšlet, tak to pomáhá i té další praxi a navazování na to, co pan Lébl udělal."

Vlasta Smoláková doplňuje: "Rozhodně předběhl svou dobu. Věci, které dělal, tak teprve teď mnohým docházejí ...a on už je pryč. Ten závoj za ním se pořád ještě táhne... Já myslím, prostě, že byl, a nikdy už nemůže nebýt."