Vladimír Just - sběratel češtinářských unikátů
Vladimír Just patří k výrazným publicistům porevolučního období. Jeho hlas bývá v opozici, vyjadřuje se k problémům uměleckým i mimouměleckým. Například od zájmu o dílo Josefa Váchala přešel v první polovině 90. let k systematickému komentování sporů o Šumavský národní park, zajímají ho otázky historicko-politické, jako například problematika odsunu Němců, Benešových dekretů, česko-německé vztahy apod. Jako divadelní kritik se ve svých knižních monografických pracech pokusil zdokumentovat tvorbu Vlasty Buriana a jeho složitý osud po válce, kdy byl odsouzen jako kolaborant. Knižně se věnoval i Divadlu satiry a Werichovu Divadlu ABC. Vilém Faltýnek tentokrát informuje o jeho novém titulu ze zcela jiné oblasti.
"Pro mě je floskule to, co dříve třeba mělo nějaký reálný obsah, ale používá se to už s vyprázdněným obsahem, už jako slovo, které buď zakrývá neznalost dotyčného o jevu, který pojmenovává, a nebo který úmyslně mate veřejnost. Například: Mám tam řadu historizujících, politizujících hesel, třeba bolševismus. To samozřejmě vzniklo zcela reálně, když tu v roce 1903 měl Lenin konferenci a náhodou jeho skupina o jeden dva hlasy přehlasovala tu druhou. A od té doby, už sto let, se to používá jako označení směru, který měl v komunistickém hnutí většinu, přestože on třeba při příštím zasedání měl zase menšinu.
Totéž Benešovy dekrety. Na obou stranách bavorsko-české, rakousko-české hranice je skloňují různí politici, ne aby předvedli znalost, co v dekretech opravdu je, ale aby vytřískali politické body. Z toho se stala floskule, protože jsem si ověřil, že málokdo z těch, a to se týká i publicistů, kdo tyto Benešovy dekrety skloňuje, skutečně ví, co v nich je. Čili komentáři k těmto dvěma výrazům se vám snažím vysvětlit, že floskule je to, co se dostane do mediálního oběhu a buďto zakrývá neznalost, to jsou ty různé opisující květnaté výrazy, které mají zakrýt, že dotyčný si buďto nevzpomněl nebo o tom nic neví, no a druhá možnost - je tam úmyslná manipulace. Ta manipulace mě na tom zajímá nejvíc. Floskule v prvním případě myslí za vás, řeknete floskuli a nemusíte říkat, co si o tom myslíte nebo co víte, a v druhém případě určuje, co si mají myslet posluchači."
Myslíte, že v současném jazyce, v češtině porevoluční, je víc floskulí, než bylo před rokem 1989?
"To bych neřekl, bolševismus byl přímo mistr..., předchozí režim mistrně vyráběl floskule, prakticky se zrodil z floskule: moc pracujících a pracující inteligence, lidová demokracie... to jsou všechno nesmysly, které při přísném rozboru neobstojí, lidová demokracie je pleonasmus, protože už v tom slově demokracie je lid, to je jako toaletní WC, ten režim byl přímo na floskulích postaven.
Takže bych neřekl, že jich je víc. Ale jsou rafinovanější a řekl bych, že míň lidem vadí. Ty bolševické floskule, ty ideologické floskule časem natolik zpuchřely, zteřely, že běžný člověk měl k nim odpor a nepoužíval je, zatímco dnes... běžně člověk připravuje projekt, místo aby psal knížku o historii husitství, tak připravuje projekt, který mapuje. Tuhle jsem si přečetl, že konferenciér ustál moderování. No, on tam opravdu stál, neseděl, to je jediné pravdivé, co ten výraz znamená. Novum proti předlistopadovým časům je to, že že je to daleko nakažlivější, daleko míň reflektované jako něco nepatřičného a daleko víc pod kůží nejnovější generace. To se mi zdá velice nenápadné, a když potom řeč je složená z těchto výrazů celá, tak ten člověk nakonec nic neřekne."
Není v podtextu snaha naopak pozitivní snaha povýšit jazyk?
Já mluvím spíš o motivaci, o tom, že člověk, který floskuli použije, může mít i pozitivní motivaci.
"Ano, to je možné, a proto jsem to na začátku rozdělil na ty dvě skupiny. Není pravda že, jak napsal Petr Fidelius v jinak myslím fundované recenzi té knížky, automaticky tvrdím, že kdo používá floskule, je padouch. To není pravda, proto jsem hned na začátku říkal, že máme dva typy floskulí: záměrnou, mlžící, která má vědomě zakrýt skutečnost, to jsou politické a ideologické floskule, a potom máme floskuli bezděčnou, kdy ten člověk má pozitivní snahu říci něco vyšším jazykovým patrem a přitom si neuvědomuje, že upadá do tlachání, takže se bezděčně dopouští institucionalizované lži, kterou je floskule. Bezděčně."
Komu je vaše kniha určena?
"Já bych řekl, že každému, kdo je stejně... jak to říct slušně... naštván na jazykovou úroveň a na tu institucionalizovanou lež."
Máte nějaký recept na to, jak češtinu oživit, zbavit těchto prvků?
"Já vždycky říkám, že floskule značí pohodlí myslet. Že to není jen nějaký jazykový estetismus, že je za tím i vada myšlenková, ono to zplošťuje myšlení. Kritické myšlení je myšlení, které diferencuje. A co je to diferencovat? Hledat synonymum. Nespokojit se s prvním výrazem, který se při psaní či při mluvení nabízí, a nebát se myslet v jiných než nabízejících se obrazech."
Kniha Vladimíra Justa Slovník floskulí si získala pozornost. Jde o první knižní počin tohoto typu. Recenzent Petr Fidélius si ve zmíněné reflexi nejvíc cení množství posbíraného materiálu. Jako první pokus o podchycení členitého a proměnlivého fenoménu však knihu také komentuje kriticky. Autorovi vytýká především tematickou nesourodost obsahu.
Fidelius píše: "Při abecedním řazení hesel, jež diktuje slovníková forma, vznikla pestrá směsice jazykových jevů různé povahy i společenské závažnosti. Domnívám se, že by bylo bývalo lépe, kdyby byl autor omezil své vyšetřování na sféru veřejnou (tedy, zhruba řečeno, na řeč masových médií) a pominul jevy typicky a výhradně hovorové, totiž výrazy vyskytující se převážně ve slangu mladistvých (fakt dobrý, tohle já nemusím, vydejchat něco ad.) a potom tzv. slovní tiky (jako, prostě, vlastně), nutkavě opakovaná slůvka, která snad ani mezi floskule počítat nelze, podobně jako expresiva typu strašně. ... Nechci nikoho brzdit v badatelském rozletu," píše Fidelius, "zdá se mi však, že je vždy třeba rozumně si stanovit zvládnutelný úkol. A pro jednotlivce k takovým úkolům zřejmě nepatří vypracovat obecné základy jazykového mravopisu české společnosti na přelomu tisíciletí," napsal v recenzi Petr Fidelius.
Slovník Floskulí vydalo na sklonku loňského roku nakladatelství Academia a zájemcům o současnou podobu češtiny i praktikům, kteří se slovem živí, ho lze vřele doporučit.
