Svatý Jan pod Skalou
Svatý Jan pod Skalou, kam se dnes vydáme, má jen 120 obyvatel. Je tu však řada památek i jeskyně poustevníka Ivana, který žil v samotě 42 let. Krása tohoto místa inspirovala dokonce k vytvoření nejstarší značené turistické cesty v Čechách. Více od Zdeňky Kuchyňové.
Svatý Jan pod Skalou je výjimečná vesnice. Marně by jste tu hledali například okolní pole. Je tu potok, louka a lesy. Silnice, kolem níž stojí pod skalami domky, vás dovede před klášter a kostel s jeskyní poustevníka Ivana. Podle legendy tu žil v 9. století a byl synem slovanského knížete Gostimila. Vzdal se světského života a žil o samotě 42 let. Když po čase přišel do zdejšího údolí, zalíbilo se mu tady a už tu zůstal. Ivanova jeskyně, která byla později přetvořena v kapli se skrývá ve skále za zdejším kostelem. Je tu například kámen, na kterém měl svatý Ivan klekávat. Podle legendy jsou na něm vidět otisky jeho šlépějí a kolen. Jak uvedl náš průvodce Jiří Ševčík, v jeskyni je i symbolický Ivanův hrob.
Na stěnách jeskyně jsou i další náhrobní kameny. Jsou tam pohřbeni mniši a významné osobnosti zdejšího kraje. Podle odhadů je ve stěně uloženo až 200 mnichů. Velmi jednoduchý oltář tvoří kámen z červeného mramoru, který tu měl být už za časů Ivana. Po jeho smrti tu nechal postavit kapličku kníže Bořivoj, který se s Ivanem údajně setkal, když sem přijel z blízkého hradu Tetína na lov. Bořivoj při štvanici na medvěda postřelil Ivanovu laň. A ta dovedla knížete až před jeskyni. Jak poustevník vypadal nevíme. Můžeme to jenom tušit podle legendy, která líčí jejich setkání.
"Vyšel z té jeskyně muž a všichni se ho lekli. Byl hřmotné veliké postavy a podle legendy mu Bořivoj říkal: "Jsi-li zvíře nebo boží tvor, tak vylez ven". I ti psi se báli jít k jeskyni, takže vypadal dost zpustle."
V Ivanově jeskyni určitě upoutá zvláštní díra ve stropě. Jakýsi skalní komín. Lidově se mu říká Čertova díra. Jak dodal Bohumil Ševčík ze Svatojánské společnosti, poustevníkovi se zde údajně zjevovali zlí duchové, kteří ho neustále vyrušovali a napadali a on už chtěl odejít.
"Pak, když byl na odchodu, tak prý usnul a zjevil se mu svatý Jan Křtitel a řekl mu: "Ivane, já ti dávám zbraň proti těm ďáblům. To je Kristův kříž, s tím křížem zvítězíš nad zlými duchy. On se vrátil a ten souboj vyhrál. A ti ďáblové rozzuření prý tou dírou utekli ven a už se nikdy nevrátili."
Svatému Janu, který se zjevil Ivanovi, je zasvěcen i kostel, který patří k největším na berounsku. Výška jeho věže dosahuje 43 metrů. Bývaly na ní vzácné hodiny, stroj ručně kovaný bez jediného šroubku z roku 1726. Nechal ho udělat opat zdejšího benediktinského kláštera Emilián Koterovský. Hodiny zde byly až do roku 1936, kdy byly nahrazeny moderním strojem, darem otce jednoho ze studentů zdejšího Pedagogického ústavu.
Kostel, jehož projekt vypracoval známý stavitel Carlo Lurago, je však postaven na špatném podloží. Je tu krasová oblast a spousta spodních vod. Jedna ze stěn kostela je sice postavena na skále, ale druhá na měkkém podloží. A tak se začal záhy po svém dokončení vychylovat a praskala kamenná klenba. Jak uvedl Jiří Ševčík, v roce 1711 dokonce kus klenby spadl.
"Byl povzán Kilián Ignác Dienzenhofer. Slavný architekt, který navrhl opravu kostela s tím, že byly zesíleny ty zdi, opěrné pilíře byly přistavěny, a ta klenba původně krásně zdobená motivy ze života svatého Ivana, tak byla stržena a nahrazena dřevěnou, už ne zdobenou. Ta klenba taky praskla a zastavit se to podařilo až v 80-tých letech, kdy se udělaly do základů betonové injektáže. V roce 1991, když se dělala oprava kostela, tak se stáhnul ještě ocelovými skružemi."
Od té doby se už kostel prokazatelně přestal pohybovat. Jeho klenba je však i dnes popraskaná. Kromě krásných oltářů je tu Ivanova socha, zhotovená počátkem 17. století a uprostřed kostela jeho náhrobek vyzdobený anděly s malou stříbrnou rakvičkou v prosklenné skříňce. Rakvička s Ivanovými ostatky byly objevena roku 1711, když nechal opat Koterovský opravit strop kostela.
Nález ostatků je svědecky doložen. Kostel sám je zakomponován do areálu kláštera. Tak jako řada dalších byl zrušen Josefem II. a prodělal dobrá i zlá období. Byla tu koželužna, fara, lázně a do druhé světové války učitelský ústav. Pak, jak uvedl Bohumil Ševčík, přišly těžké časy.
"Po válce zabralo tu budovu ministerstvo vnitra. Po únoru 1948 zde byl tábor nucených prací. Sem také Hrabal zakomponoval jednu z povídek Obsluhoval jsem anglického krále. Tak to se váže k tomu svatojánskému táboru nucených prací. Byl zde do roku 1951 a potom tu zřídili věznici. To bylo nejsmutnější období zdejší obce. Tady bylo zakázáno zastavit autem, zakázáno fotografovat, zakázáno shromažďovat se, takže to bylo velice špatné."
Později tu byla speciální škola pro vyšší velitele tajné policie a název Svatý Jan pod Skalou byl dokonce kvůli utajení úmyslně vymazán z map. Jeho kulturní bohatství začalo chátrat. V roce 1989 se zdejší památky, z nichž 14 patří mezi přísně chráněné, nacházely v žalostném stavu. Obec, která měla v té době jenom sedm desítek obyvatel, neměla finanční možnosti na jejich zachránu. Proto vznikla Svatojánská společnost, která už do památek investovala přes 5 milionů korun získaných od tisíců příznivců a drobných dárců.
