Vít Hořejš procestoval Spojené státy s českými loutkami
Půl století ležely na půdě českého kostela v New Yorku loutky, se kterými ještě na počátku 20. století hráli čeští krajané představení pro děti. Čirou náhodou je tu v roce 1990 našel loutkář a principál Československo - amerického loutkového divadla Vít Hořejš. Více se už dozvíte od Mileny Štráfeldové:
Hamlet, Faust, Golem nebo Rusalka - málokdo si asi umí představit tyto slavné a bezpočtukrát inscenované divadelní náměty v podání klasických českých loutek. A právě o to se se svým loutkovým divadlem pokusil v New Yorku i jinde ve Spojených státech Čechoameričan Vít Hořejš. Pokusil - a uspěl, jak o tom svědčí například recenze jeho představení v The New York Times. Hořejš studoval divadelní vědy v Praze, emigroval však do Ameriky a spolu s Petrem Kratochvílem založil úspěšné divadlo TaFantastika. K loutkám ho však přivedla spíš náhoda:
"Já jsem dělal divadlo jako herec i v New Yorku a poznal jsem, jak američtí herci dělají úplně zadarmo. Devadesát pět procent herců v New Yorku má jiná zaměstnání. Někdy i vlastní peníze strkají do toho, aby si zahráli a ukázali se nějakým agentům. A protože jsem netřel bídu dostatečně, tak jsem se dal ještě na loutkářství. Vyprávěl jsem pohádky, Sůl nad zlato. Oni tu pohádku neznali, tak jsem ji hned musel vyprávět. V Americe jsem se vrátil k těm úplně základním pohádkám. Pak jsem dělal v Goethově Faustu, v takovém velice avantgardním přepracování. Řekl jsem režisérce o tradici loutkového Fausta u nás a ona řekla: udělej loutkovou scénu. Maminka v Praze přinutila pana Orla, který se tenkrát cukal, aby jí prodal krásného čerta. Udělal jsem jednu scénu, kde loutka i já jsme byli Mefistofeles. Trvalo to rok a byla to strašně zajímavá práce. Pak jsem ale měl čerta, který by se dostal do potíží, kdyby neměl co dělat, tak jsem ho začal zatahovat do toho vyprávění pohádek. Pak jsem se postupně dopracoval ke třem loutkám, dostal jsem ještě krásnou čarodějnici od Chocholů. Pak jsem dostal ještě novou princeznu a potom jsem našel v kostele Jana Husa v New Yorku století staré loutky. Já jsem tam dělal to své vyprávění se svými třemi loutkami. Tam už do kostela chodí snad jenom pět českých babiček a jedna z těch babiček, co tam dělá vrátnou, mi řekla, že tady bývalo loutkové divadlo. Ptal jsem se, co se stalo s loutkami, a nakonec mne pustili na půdu, kde jsme je objevili ve staré truhle, kde spaly. Moc se o nich nevědělo, jen že nějaký farář Písek tam nějaké přivedl a hodně podporoval loutkové divadlo. Písek byl i s legionáři v Rusku a tam také byla nějaká loutková aktivita. Pak jsem našel trochu tištěných dokladů, že tam ty loutky hrály do 30. let a pak to nějak odumřelo. A pak loutky spaly v truhle padesát let a čekaly na mne. Tak jsem s Honzou Čágo Ungrem založil Česko-americké loutkové divadlo, udělali jsme Fausta jako tu nejznámější starou loutkovou hru. Reakce amerického publika byla úžasná, chodili za námi a říkali, že jako děti nikdy neviděli žádnou marionetovou hru. To je krása! A já jsem spíš tíhnul k takovému drakovskému pojetí, míšení živých lidí, živáčků, jak se říká, s loutkami. Trošku se to zpozdilo tím, že jak jsem viděl ten zájem o klasiku, tak jsem u ní ještě zůstal. A dokonce jsem sám v sobě objevil, že se dá dělat klasika s troškou úprav. Trošku jsme vždycky zažertovali s tím klasickým loutkovým divadlem, kdy tam jenom chodí dřevění panáci, a tím se to ještě zvýraznilo. V současné době ale děláme hodně moderní tanec dohromady s loutkami. Udělali jsme třeba Golema, Kuba Krejčí nám udělal výpravu ke dvěma hrám. K Jenovéfě, ta byla trošku klasičtější, pak jsme ji dělali v Národní budově, v té zdevastované newyorské Národní budově. Tenkrát jsem se poprvé dostal do toho posledního patra. Tam bývalo divadlo s obrovským portálem, který byl zakrytý nějakou zdí, kterou si tam postavil fotograf. A já jsem vyboural pár oken v té zdi a zjistil jsem, že nahoře je oprýskaný nápis Národ sobě. Tak jako speciální žert pouze pro Čechy jsem to tam vyboural a nasvítil jsem ten strašně zdevastovaný nápis. Pak jsem načal toho Golema, taky s Kubovými loutkami, metr dvacet velikými, které jezdily většinou na kolečkách, protože byly tak těžké. Byly v takových klecích, které představovaly vězení Pražského ghetta."
Jak se to Američanům líbilo a chodí na Vaše představení taky Češi žijící v Americe?
Češi jsou tak patnáct, dvacet procent našich diváků. Nikdy jsem se na Čechy nezaměřoval. Občas jsem oslovil českou komunitu, občas tam bylo takové to nedorozumění mezi různými generacemi, ale chodili na nás a byli rádi, že konečně je tu něco, co není juchání lidových písní, ale kvalitní divadlo. A taky se jim líbilo, že to je integrované do místní kultury. Hráli jsme poprvé v kostele Jana Husa, což bylo krásné, přímo před oltářem. Američané se čerta bojí jako čert kříže, nemají tu tradici komického čerta jako my. A já jsem si najednou uvědomil, že tady v kostele před oltářem máme čerta. Zeptal jsem se faráře, jestli mu to nevadí, a on řekl: ne, my mu tady čelíme každou neděli.
Jezdíte se svými představeními i mimo New York?
"Jezdíme na zájezdy, mám takové to nejstarší představení. Oslovily mne školy, indiánské rezervace a pár vězení pro mladistvé, byl to obrovský zájezd, tři a půl měsíce. Chtěli ale, abych do toho dal ještě víc loutek, tak to mne taky navedlo na loutky. Já jsem si je vypůjčil z kostela Jana Husa, který je nás naštěstí nechává používat. Naučil jsem se hrát pro děti, protože to jsem moc neuměl, já jsem se jich bál. Krásně jsem se podíval po Americe. Jeli jsme také pár zájezdů s celým velkým představením, ale je to drahé. Takže to většinou vždycky skončí s tím, že sólové představení živí toho drahého koníčka: velká představení, která se moc nevyplatí. Byli jsme na tanečním festivalu v Bytomi, kde jsme dělali první verzi, několik scén z Golema s polskými tanečníky. Pak jsme hráli Rusalku, nejdřív na Skupově Plzni a pak v Praze U hasičů. Byla to jen špatná doba, konec června, což je na publikum to nejhorší. Byli jsme také na festivalech v Turecku a v Pákistánu."
Se svými loutkami vystoupil Vít Hořejš například i v newyorském Metropolitním muzeu, Světovém obchodním centru nebo na festivalu Antonína Dvořáka ve Spillville.
Knihu "Přišli jsme odjinud" o Češích, kteří se dokázali prosadit u našich rakouských sousedů, vydala nedávno ve Vídni publicistka Marie Brandeis. Sama se do Rakouska provdala v roce 1985 a v posledních letech pravidelně připravuje pro časopis české menšiny ve Vídni rozhovory s osobnostmi českého původu, kterým se podařilo v Rakousku uspět.
"Interview byla otiskována pravidelně nebo jsou otiskována stále, protože vznikají nová a nová, v časopise Kulturní klub Čechů a Slováků, což je časopis Klubu Čechů a Slováků v Rakousku. Jejich knižní vydání je určeno především rakouskému publiku, aby si uvědomilo, kdo tady s nimi žije. Že to nejsou Češi kuchařky, dělníci nebo cihláři, ale že to jsou představitelé české inteligence, kteří opravdu té rakouské společnosti mnohé přinesli a v lecčems zachránili to, nač je Rakousko pyšné a hrdé. Já bych tu za všechny příklady uvedla tehdy doktora, dnes docenta a snad už i profesora Jaromíra Oulehlu, který působil mnoho let ve funkci ředitele Španělské jezdecké školy a který vlastně Rakousku zachránil jeden rakouský symbol, a to jsou lipicáni."
Dalšími, koho Marie Brandeis pro Kulturní měsíčník Čechů a Slováků v Rakousku vyzpovídala, byli významní slavisté, lékaři, výtvarníci, hudebníci, ale například i spisovatel a dramatik Pavel Kohout nebo herec Pavel Landovský. Rozhovor, který na nedávné vernisáži výstavy o českém a slovenském exilu v prostorách českého Senátu Landovský poskytl Radiu Praha, uslyšíte v naší rubrice zase za týden.
