Kdysi našel Vít Hořejš na půdě kostela v New Yorku staré loutky, se kterými hrávali krajané dětská představení. On ale říká, že si loutky spíše našly jeho. Ať už to bylo jakkoliv, Československo-americké loutkové divadlo hraje stále a svému zakladateli vyneslo letošní i cenu Společnosti pro vědy a umění.
Vít Hořejš (Foto: Klára Stejskalová)
Na materiálech ke kongresu SVU jste vyfocen s čertem. Je čert vaše oblíbená postava?
"Čert byla moje první velká loutka, která se mnou přijela do Ameriky, a vlastně mě potom přemluvil, abych dělal loutkárnu. A je to samozřejmě můj oblíbenec."
Jestli jsem správně pochopila z vašeho rozhovoru s kolegyní, český čert může v Americe i trochu narazit...
"Čert narazí mnoha způsoby, ale hlavně u některých náboženských vrstev. S tím jsem měl problém na zájezdu po amerických školách, kdy přišel ředitel a říkal, že slyšel, že mám v představení čerta a jestli bych to mohl vynechat. Já jsem ho vynechat odmítnul. On se ale omlouval, že to chápe, že jde o folklor, ale rodiče to nechápou. Zajímavé je, že když jsme hráli v kostele Jana Husa v New Yorku, kde zase na podzim budeme hrát, tak mi došlo: hrajeme Fausta, máme tam čerty, na plakátě bylo asi tucet čertů, a tak jsem se zeptal faráře, jestli s tím nemá nějaký problém, že hrajeme přímo v kostele před oltářem. On na to řekl: Ne, my se tady s ním utkáváme každou neděli."
Jsou ještě nějaké jiné české loutky, které je potřeba nečeskému publiku představit?
Z představení Faust, foto: YouTube, kanál Víta Hořejše
"Ještě k tomu čertovi: většina Američanů neví, že čert má jedno kopyto a jednu nohu, takže se na to ptají. Čert zpravidla přichází převlečený za vojáka nebo za myslivce, ale ten můj čert má jen plášť, ale jinak je nahatý, krásně vyřezaný. A taky za mnou přišla nějaká holčička, obcházela po představení loutky a pak řekla: ten tvůj čert by mohl být zatčen za nemravnost.
No a pak máme vodníka, kterého Američani neznají, takže já musím vysvětlit, co je vodník a přeložit to jako vodní duch nebo něco takového. Já už ty školní zájezdy nedělám, ale bylo to fantastické, podíval jsem se po Americe, všude jsem ale vysvětloval, co je vodník. Když jsem ale přijel do některých indiánských rezervací, tak tam k tomu měli okamžitě vztah, hned věděli, co je vodník. Vodní duch, samozřejmě."
Jak se líbí české loutky Američanům?
Z představení Faust, foto: YouTube, kanál Víta Hořejše
"České loutky se líbí. Můj záměr, když jsem s divadlem začínal, byl dělat divadlo ve stylu Draka (Divadlo Drak v Hradci Králové), kde se míchají živí herci s loutkami. Jako první představení jsme ale hráli Fausta, klasiku, kde herci vidět nejsou jako na klasickém loutkovém divadle, jen nakonec těn čert strhne proscénium a divák může vidět i herce. Faust, to nebyla hra pro děti, ale děti samozřejmě přivedli tříleté děti, které to nechápaly, ale byla nadšené. Nadšení byli ale hlavně rodiče, kteří říkali: kdybych já tohle mohl vidět, když jsem byl dítě, já jsem nikdy nic takového neviděl. A tak jsme si začali budovat dospělé publikum, protože většina našich her je pro dospělé."
Hrál jste loutkové divadlo ještě dříve, než jste odešel z Československa?
Vít Hořejš v představení Královna Ester, foto: YouTube, kanál Víta Hořejše
"Hrál jsem si jako dítě s takovým klasickým rodinným loutkovým divadlem, patřilo mojí mamince a bylo z dvacátých let. S bratrem a sestrou jsme s tím hráli představení. Pak jsem vyrostl a myslel jsem di, že jsem úplně vyrostl z loutkového divadla, říkal jsem si, že to nemá žádnou budoucnost, že jsou to jen dřevění nebo sádroví panáci, kteří neumějí to, co herci. Pak jsem viděl právě představení Draka, což byl pro mě obrovský objev. Obdiv k tomu umění mi zůstal, takže když jsem v New Yorku našel ty loutky, když si tedy spíše ony nejdřív našly mě a pak za mnou přiletěl i čert z Čech. Dostal výjezdní doložku, nebo vlastně, na rozdíl ode mě, vystěhovalecký pas. No a můj cíl byl dělat něco takového, jako v Drakovi. A taky jsme k tomu nějak došli. Stáli jsme vlastně u změny té představy, že loutky jsou jenom pro děti. Byli jsme vlastně jednou ze skupin, které založily to, co se pak stalo módou. Dneska i v Metropolitní opeře využívají loutky a stejně tak ve spoustě jiných divadel. Dneska si každý musí dát do divadelního představení loutku, i když s ní neumí zacházet. Ta vlna je sice módní, ale i tak je dobře, že došlo k obrození loutek a že se pro dospělé prosadily."
Čím začala cesta vašeho divadla?
Představení Golem, foto: YouTube, kanál Víta Hořejše
"Dělal jsem s Černým divadlem TaFantastica Petra Kratochvíla a začal jsem jako ten černý vzadu, který není vidět. Pak jsem se stal spoluředitelem, vedli jsme to s jeho ženou Miladou, ale pak to nikam nevedlo. Už daleko dřív jsem našel v kostele Jana Husa ty staré loutky, které na mě zdálky volaly. Pak jsem začal klasickou, zmíněným Faustem, a pak jsme se dostali ke Golemovi, což bylo taneční představení. V představeních se mísí taneční divadlo, marionety, nalezené předměty, stínové divadlo a vždycky se snažíme, abychom měli živou hudbu. Učím taky americké herce zpívat česky, slovensky, moravsky...
A jak jim to jde?
"Jde jim to. Občas přízvuk ujede jim, občas už i mně, ale ty písničky mají rádi."
Říkal jste, že do Prahy přijíždíte, kdy můžete. Chodíte se dívat na nějaká jiná divadla?
Robin Hood v divadle Minor, foto: YouTube
"Chodím do Minoru, chodím se tam obdivovat už jen tomu divadlu. Design toho divadla je umělecké dílo, stejně jako design jeho představení. Některá představení jsou fantastická, třeba Robin Hood. Když jsme se bavili o rozdílech mezi českými a americkými diváky, tak se dívám na Robina Hooda a nevycházím z úžasu. Některé kruťárny, které jsou součástí života a do divadla patří, tak by se pro děti v Americe hrát nemohly. Krutě zbít Robina Hooda, což má naprosto smysl v tom představení, to bychom nemohli pro děti udělat. To by rodiče vyskočili z kůže. Je tam třeba i trochu sexu, jen takový náznak, co děti nepochopí, ale rodiče se zasmějí. To by taky asi neprošlo."
