Veřejné čtení jako návrat k původní podobě poezie
Tentokrát nenabídneme knihu, zato vás pozveme na setkání s básníky. Literární festivaly jsou velké, mediálně dobře propagované, a malé, které se většinou obejdou bez větší propagace, zaměřené jen na určitý druh publika či region. Vilém Faltýnek připravil informaci o dvou takových festivalech poezie, které právě v těchto dnech proběhly.
Anglicky mluvící komunita v Praze čítá podle odhadů na 30 tisíc lidí. Pro takovou skupinu už stojí za to vydávat i specializovaný literární časopis, zvlášť s přihlédnutím k potenciálu čtenářů v zahraničí. Prague literary revue vychází zhruba rok a letos se jeho tvůrci rozhodli uspořádat také první První pražský mezinárodní festival poezie. Jádro účinkujících tvoří autoři z celého světa, které editor Luis Armand získal pro publikování v časopise. Vydavatel Pražské literární revue Roman Kratochvíla vysvětluje:
"Postupem času se začali ti lidé nabalovat a z toho vznikla idea festivalu, který vy trval více dní, probíhal by na více místech a představil by více autorů, které považujeme za zajímavé. K tomu se potom nabalili i lidé z Čech, takže ten první večer například četli básníci vydávaní nakladatelstvím Petrov, a selá řada dalších. Například taková exotická skupinka autorů ze Singapuru, což myslím že u nás bude novinka. Asi málokdo má představu, jak vypadá singapurská poezie.
Má forma vašeho festivalu někde v zahraničí nějaký svůj předobraz?
"Alespoň co já vím tak ne. Ti lidé, kteří spolupracují s časopisem tvoří ten základ. Ale nakonec jich je asi 50 z patnácti zemí, přičemž z okruhu časopisu je jich asi 20. To co nám pomohlo sehnat nějaké peníze nebo přimět ke spolupráci různé ambasády a kulturní centra, byla účast Charlese Bernsteina, který je považován za jednu z největších postav americké poezie."
A kdo jsou diváci takovéhoto festivalu?
"Většinou lidi, kteří umí anglicky. Ale ne vždycky. Protože pozvali jsme například i autory z oblasti střední Evropy, dneska bylo například čtení v češtině. Těch bude ještě víc. Některá jsou překládaná, některá ne."
V malých prostorech anglického knihkupectví Shakespeare a synové se neplatí vstupné, zahraniční autoři čtou ve volném sledu před několika diváky a kamera přenáší jejich vystoupení do přilehlé kavárny pro pár dalších diváků. Podle Howarda Sidenberga, dalšího editora časopisu, má tak být naplněna myšlenka neformálního setkání:
"Já jsem byl na různých festivalech, hlavně ve střední Evropě, na Slovensku, ve Slovinsku atd. Ten festival je trochu jiný v tom, že je spíš komorní. Nebo takhle: jak vidíte, jsme v knihkupectví a kavárně, všichni se baví, a to je ten hlavní dvod, proč jsme tady."
Forma autorského čtení, na níž je festival postaven se v posledních letech v České republice pomalu vžívá. Ovšem autorská čtení v angličtině se v Praze objevila daleko dřív než česká, už na počátku 90. let. Potvrdila mi to česká básnířka Věra Chase, autorka knih Hypnoskop, Bobule a Šťáva.
"Tihle Američani to tady začali, já jsem byla poprvé pozvaná na čtení od nich. Poprvé jsem četla někde v ženských domovech, pak se to přestěhovalo do Radosti. Ta první vlna byla třeba tři, čtyři roky po revoluci. Pak třeba přišla další, vždycky takové zhruba pětileté období. Tahle poslední vlna lidí, co jsou tady, se vyznačuje tím, že na rozdíl od těch prvních už umějí česky. Hodně z nich. Vědí hodně o Čechách, co se tady děje, a přijeli sem s tím, že si tady třeba zlepší něco ve svém životopisu. A už tady není tolik výrazných literárních osobností. Pár lidí tu zůstalo, třeba ten, co to tady organizuje, ten Luis Armand."
Když jste sem šla, rozhodovala jste se vůbec, jestli budete číst anglicky nebo česky?
"Ne. To je anglická záležitost. Všichni sem chodí číst anglické knížky, prodávají se tu anglické knížky, lidi, kteří mě pozvali, mluví anglicky, takže to mě vůbec nenapadlo, že bych měla číst česky. Většina publika je schopná vnímat v nějakém jazyce. Třeba si pamatuju, že jednou si americké publikum vyžádalo nějakého Nora, aby přečetl báseň norsky, on ji přečetl, vůbec nikdo tomu nerozuměl, ale oni křičeli, jó, to je dobrý! Šlo jenom o ten zvuk, o tu onomatopoiu. Jinak myslím, že to v podstatě nemá žádný smysl. A hlavně poezie je tak těžká, že i někdo, kdo umí fakt dobře anglicky, tak tomu nebude rozumět, a někdo, kdo neumí fakt dobře česky, tak tomu taky nebude rozumět. I číst to v knize bývá těžké, a co teprv když to člověk má poslouchat, při těch všech rušivých vlivech tady. prostě to není jednoduché, já si myslím, že by člověk měl poezii poslouchat ve svém jazyce."
"To probíhá přímo v prostorách galerie, asi pro třicet lidí je tam takový sálek, který se zaplní většinou, jak jsem si všiml, studenty olomoucké univerzity. Taky jsem tam zahlédl nějaké známé z řad učitelů univerzity."
"Já jsem si toho nevšiml. Nedokážu to posoudit. V každém případě publikum, které chodí na autorská čtení, zvláště na autorská čtení poezie, je svým způsobem zvláštní. Protože poezie nemá tak velký okruh čtenářů, takže jsou to lidi skutečně ti, které nelze měřit kvantitativně, nýbrž kvalitativně."
Jak vysvětlil dramaturg festivalu Martin Okleštěk, hlavním cílem je poskytnout obrázek o současné české literatuře a v každém z pěti večerů se vždy prolne tvorba dvou tvůrců s odlišným zaměřením. Letos se například potkal Václav Vokolek s Luborem Kasalem, Michal Ajvaz s výtvarníkem Jiřím Šalamounem, nebo Božena Správcová s Petrem Čermáčkem, apod.
Lubor Kasal říká: "Autorské čtení, zvláště poezie, je návrat k původní prezentaci poezie, která byla zpívaná, případně recitovaná. Takže to není nic nového ani neobvyklého. Tiché čtení knížky a poslouchání autora, který recituje své verše, jsou dvě různé věci, neboť zprostředkovávají poezii, ukazují poezii pokaždé z jiné stránky. A obojí má estetický rozměr, to je nepochybné."
