V Jižní Americe žijí desítky tisíc lidí s českými kořeny
Za Čechy v zahraničí se v dnešní rubrice vydáme až na jihoamerický kontinent. Slovo má Milena Štráfeldová:
Do desítek tisíc jde počet lidí, kteří se v Jižní Americe hlásí ke svému českému původu. Jejich historií i současným životem českých komunit v latinskoamerických zemích se zabývá děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Doc. Ivo Barteček. Jeho zájem o Čechy na jihoamerickém kontinentě trvá už řadu let:
"Můj interes o Čechy v cizině na příkladu Latinské Ameriky má dlouhodobou genezi. Bezprostředně po ukončení vysokoškolských studií jsem se prostřednictvím prof. Josefa Polišenského orientoval na téma Čechů v cizině. A pan profesor byl ten, který upozornil, že Češi v Latinské Americe si zaslouží naší svébytné pozornosti."
Od konce 70. let se tak Ivo Barteček začal tímto tématem zabývat soustavněji, nejprve v českých archívech a od počátku 90. let i přímo v Latinské Americe. Navštěvovat místa a osady, kde Češi a jejich potomci na jihoamerickém kontinentě žijí. Procestoval tak Venezuelu, Brazílii, Argentinu a další země a hledal tu autentické informace o jejich životě. A jak a kde tedy čeští krajané v Jižní Americe žijí?
"Musíme si uvědomit, že Latinská Amerika bude v sobě snoubit jak vystěhovalce, to jsou odchody z hospodářských a sociálních příčin z Rakouska - Uherska a první republiky, tak exil. To jsou odchody z ideových důvodů, počínaje 30. léty až po léta 60. Co do počtu je nejvýraznější kolonie v Argentině. Tam se k českým kořenům hlásí na 30 000 Argentinců, ovšem už ve druhé a třetí generaci. Na druhém místě je komunita v Brazílii. Při rozloze Brazílie bude hlavním problémem sečíst tuto komunitu. K českým kořenům se tu podle současných odhadů hlásí mezi třemi až pěti tisíci lidí."
"Ta stočlenná česká komunita je výrazně propojená s hospodářským, společenským a kulturním životem Brazílie, čili otevírá cestu i budoucím českým zájemcům o pronikání na brazilský trh."
Další vlivnou komunitou v uměleckém světě jsou čeští hudebníci, kteří působí v orchestrech v hlavním městě Brasília. Například Prof. Bohumil Med, který do Brazílie emigroval v r. 1968, zde na státní univerzitě vyučuje hru na lesní roh a hudební teorii. S dechovým kvintetem procestoval celou Jižní Ameriku, učí v mezinárodních hudebních kurzech a vlastní i obchod s hudebninami, největší v Latinské Americe. A všude propaguje českou hudbu. Založil Brazilsko - českou kulturní společnost, po čtyři roky uváděl každý týden v místní rozhlasové stanici hodinový pořad věnovaný české hudbě a od r. 2002 pro rozhlas připravuje zprávy z České republiky. Ve stejném roce udělil Prof. Medovi ministr zahraničí Jan Kavan Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Dlouholetá propagace české hudby v Brazílii se podle Bohumila Meda vyplatila:
Další českou komunitu navštívil Ivo Barteček ve Venezuele. Její kronikář Carlos Stohr se zúčastnil i nedávného setkání zahraničních Čechů při světovém kongresu Společnosti pro vědy a umění v Olomouci. Pan Carlos přišel do Jižní Ameriky po 2. světové válce jako patnáctiletý mladík, vystudoval tu a pracoval jako stavební inženýr. Dnes věnuje svůj čas i české krajanské komunitě. Zajímalo mne, kolik lidí ve Venezuele se hlásí ke svému českému původu.
"Já bych řekl, že dnes nějakých pět set. Všichni přicházeli po válce v letech 1947 - 48. Jeli do ciziny, aniž by měli nějaký cíl, kam jít, prostě odjeli ven. Co je v budoucnosti čeká, to nevěděli."
Jak je tenkrát Venezuela přijala?
"Dobře, jenom to všechno bylo hodně primitivní. Jak přišli imigranti po válce, tak začal rozvoj průmyslu. Oni tam měli průmysl, ale všechno záviselo na Spojených státech. A bylo to velice malé. Caracas začal růst ... - Já jsem padesát sedm let venku, tak když ta moje čeština není tak stoprocentní, tak mi to promiňte. Moje žena je Dánka, tak doma nemluvíme česky. U nás ve Venezuele já znám jenom jednoho Čecha, který má českou paní."
To znamená, že všechna ostatní jsou smíšená manželství, vícejazyčné rodiny? Jak je to s mládeží a s dětmi? Mluví alespoň trošku česky?
"Obyčejně česky nemluví. Někteří už ale jeli do České republiky a něco se tu naučili. A my máme spolek, který je velice aktivní, setkáváme se každou první středu v měsíci na vyslanectví a snažíme se mít dobrý kontakt s mládeží. Zpíváme s nimi, ačkoliv nerozumějí, co zpívají, děláme folklor, měli jsme masopust, na velikonoce jsme malovali vejce a na vánoce jsme měli různé programy."
Carlos Stohr se snaží celou českou krajanskou komunitu ve Venezuele i zmapovat. Ivo Barteček z olomoucké univerzity k tomuto výzkumu dodává:
"V tuto chvíli máme podchyceno až devadesát pět procent Čechů ve Venezuele. Všechny generační vrstvy, od 30. až po 90. léta, protože do Latinské Ameriky se odcházelo i v 90. letech. Výhodou je, že snad 80 procent z nich žije v Caracasu."
V Argentině žijí čeští krajané převážně na třech místech:
"Kromě velkého Buenos Aires je to Comodoro Rivadavia a především Presidencia Roque Saenz Peňa v argentinském Chacu, což je jedinečná komunita a zaslouží si naši pozornost."
Češi v Argentině mají své folklorní soubory, sokolské tělovýchovné jednoty, fungují zde krajanská sdružení a spolky a české kulturní centrum. Na Čechy ale Ivo Barteček narazil prakticky ve všech jihoamerických zemích včetně Bolívie. Nestihl procestovat Chile, výzkum mezi tamními Čechy tedy na odborníky teprve čeká. V současné době probíhá pátrání po archívech.
"Protože máme vynikající archivní fondy týkající se bezprostředně poválečných let a našeho zastoupení v Chile prostřednictvím pana Havlasy Klecandy. Vyslance, který šířil dobré jméno Československa ještě ve válečných letech a bezprostředně po válce."
V Jižní Americe podle Ivo Bartečka dodnes přežívá vzpomínka na Jana Baťu.
"Skupina Čechů, kteří přišli do Latinské Ameriky jako propagátoři a organizátoři - byli tam posláni Baťou - je hodně aktivní. Najdeme je v Riu, v Argentině, samozřejmě ve Venezuele, ovšem tam to má ještě osobní podtext, protože paní Odehnalová, sestřenice pana Bati, to neopomene samozřejmě při každé příležitosti připomenout. Ten ohlas je do dnešních dnů velmi významný a ti, které většinou kontaktuji jako první a kteří jsou ochotni ke spolupráci, jsou právě baťovci."
Zajímavým pramenem poznatků o Češích na jihoamerickém kontinentě je i nedávno vydaná útlá knížka nazvaná Po československých stopách v Latinské Americe. Její autor Vlastimil Kybal působil v meziválečném období jako diplomat v Brazílii. Využil tu ovšem i svého historického vzdělání a zabýval se nejstaršími kontakty mezi českými zeměmi a Jižní Amerikou, například prvními misiemi českých jezuitů. A k těm se vrátíme v některé z našich příštích rubrik.
